Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ali ben Sulejmán

עלי בן שלמה

Ali ben Sulejmán známý též jako Eli ben Šelomoh je autorem gramatického slovníku אגרון.

Gramatický slovník אגרון byl napsán arabsky a byly v něm shromážděny všechny kořeny hebrejských slov obsažených v Písmu Svatém.
Dílo se skládá ze 429 listů vysoké gramáže, na každé straně listu je 19 odstavců a každý odstavec obsahuje kolem 9 slov, psaných aramejským písmem (ketav ašurí) velikosti kávového zrnka.
V úvodu autor zmiňuje, že jeho gramatický slovník je stručným výtahem slovníku Leviho ben Levi, který zase čerpal z gramatického slovníku
אגרון Davida ben Avraham al Fásí.

Ali ben Sulejmán u každého hebrejského kořene uvádí nejprve výklad Davida ben Avraham al Fásí a následně i výklady dalších gramatiků.
Ač slovník obsahuje velké množství vypůjčených výkladů slov, je pro naši jazykovědu a exegezi velkým přínosem.
Ali ben Sulejmán důkladně prostudoval a zanalyzoval všechny dostupné lexikony, gramatické a exegetické díla; zároveň pečlivým studiem nabyl hluboké znalosti Písma Svatého, což je patrné zejména v těch částech slovníku, ve kterých předkládá svá vlastní vysvětlení.

Například u písmene uvádí mimo jiné slova, jejichž kořen obsahuje souhlásky a ל; jedním z nich je slovo שׁילה, které použil praotec Jákov, když žehnal Judovi, jak je psáno:
Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde mír (talmudisté překládají text chybně) a nebudou mu poslušny národy. (1M 49:10)
V Lutherově překladu Bible je místo slova mír použito slovo hrdina, statečný člověk (der Held).
A tímto způsobem vykládá slovo
שׁילה Ali ben Sulejmán:

Mnozí se domnívají, že první hláska není součástí kořene slova, ale pouze zájmeno připojené ke kořeni nahrazující neosobní zájmeno אֲשֶׁר - který, jenž, kdo.
Problém je ale v tom, že připojené zájmeno nemůže mít pod sebou samohláskové znaménko
חירק ִ, musí mít pod sebou ֶ סגול nebo פתח ַ; a hláska, která následuje, musí obsahovat דגש ּ tedy zdvojení.

Z toho vyplívá, že se nemůže jednat o připojené zájmeno, resp. předponu, ale o součást kořene slova.
Jedná se o podstatné jméno v třetí osobě jednotného čísla, mužského rodu, spojené s osobním zájmenem.
Když oddělíme připojené zájmeno, získáme podstatné jméno.
Požehnání je proroctvím o příchodu pomazaného.

U písmene י uvádí kořen יגע a vyjasňuje u něj text Písma Svatého: Posbírám truchlící נוגי pro Chrám, neboť jsou z tebe. (Sofonjáš 3:18)
Někteří tvrdí, že se toto proroctví týká neobřezaných, truchlících pro Chrám Věčného, který jim odebrali Arabové.

Podobným způsobem vykládá verš i (španělský rabín) Jákov ben Ruben ve svém díle עושר.*

* Viz. Pinsker strana 147

Vykladačům Písma Svatého dělal odjakživa těžkou hlavu verš 2:24 první Knihy kronik; nedařilo se jim tento verš smysluplně vyložit.
Ve verši je psáno: Po Chesrónově smrti v Káleb-Efratě; Chesrónova manželka byla Abíja; porodila mu Ašchúra, otce Tekóje. (1. Kniha kronik 2:24)
V celém Písmu Svatém nenajdeme zmínku o místě nebo městě s názvem Káleb-Efrata.
A zde je vysvětlení našeho učence.

V původním textu bylo napsáno בא כלב  přišel Káleb.
Sloveso
בא je tvořeno dvěma písmeny ב a א.
Nepozorný písař vynechal písmeno
א, a přepsal pouze písmeno ב, další písař sloučil písmeno ב se jménem כלב a vzniklo tak název dvojměsta Káleb-Efrata, namísto původního: Po Chesrónově smrti přišel Káleb do Efraty.

Podobně inovativních výkladů obsahuje slovník velké množství.

Není známo, proč se Ali ben Sulejmán vyhýbal svým souvěrcům a proč upřednostňoval život mezi Araby.
A nyní se přesuneme do jedenáctého století, které také oplývalo našimi učenci - filozofy, teology, gramatiky, exegety atd. 
Ananité  se v té době již stali historií obsaženou v knihách.
První čtvrtina jedenáctého století nám dala učence jménem Izrael ben David Iskandari.