Ali ben Sulejmán
עלי בן שלמה
Ali ben Sulejmán známý též jako Eli ben Šelomoh je autorem gramatického slovníku אגרון.
Gramatický slovník אגרון byl napsán arabsky a byly v něm shromážděny všechny kořeny hebrejských slov obsažených v Písmu Svatém.
Dílo se skládá ze 429 listů vysoké gramáže, na každé straně listu je 19 odstavců a každý odstavec obsahuje kolem 9 slov, psaných aramejským písmem (ketav ašurí) velikosti kávového zrnka.
V úvodu autor zmiňuje, že jeho gramatický slovník je stručným výtahem slovníku Leviho ben Levi, který zase čerpal z gramatického slovníku אגרון Davida ben Avraham al Fásí.
Ali ben Sulejmán u každého hebrejského kořene uvádí nejprve výklad Davida ben Avraham al Fásí a následně i výklady dalších gramatiků.
Ač slovník obsahuje velké množství vypůjčených výkladů slov, je pro naši jazykovědu a exegezi velkým přínosem.
Ali ben Sulejmán důkladně prostudoval a zanalyzoval všechny dostupné lexikony, gramatické a exegetické díla; zároveň pečlivým studiem nabyl hluboké znalosti Písma Svatého, což je patrné zejména v těch částech slovníku, ve kterých předkládá svá vlastní vysvětlení.
Například u písmene שׁ uvádí mimo jiné slova, jejichž kořen obsahuje souhlásky שׁ a ל; jedním z nich je slovo שׁילה, které použil praotec Jákov, když žehnal Judovi, jak je psáno:
Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde mír (talmudisté překládají text chybně) a nebudou mu poslušny národy. (1M 49:10)
V Lutherově překladu Bible je místo slova mír použito slovo hrdina, statečný člověk (der Held).
A tímto způsobem vykládá slovo שׁילה Ali ben Sulejmán:
Mnozí se domnívají, že první hláska není součástí kořene slova, ale pouze zájmeno připojené ke kořeni nahrazující neosobní zájmeno אֲשֶׁר - který, jenž, kdo.
Problém je ale v tom, že připojené zájmeno nemůže mít pod sebou samohláskové znaménko חירק ִ, musí mít pod sebou ֶ סגול nebo פתח ַ; a hláska, která následuje, musí obsahovat דגש ּ tedy zdvojení.
Z toho vyplívá, že se nemůže jednat o připojené zájmeno, resp. předponu, ale o součást kořene slova.
Jedná se o podstatné jméno v třetí osobě jednotného čísla, mužského rodu, spojené s osobním zájmenem.
Když oddělíme připojené zájmeno, získáme podstatné jméno.
Požehnání je proroctvím o příchodu pomazaného.
U písmene י uvádí kořen יגע a vyjasňuje u něj text Písma Svatého: Posbírám truchlící נוגי pro Chrám, neboť jsou z tebe. (Sofonjáš 3:18)
Někteří tvrdí, že se toto proroctví týká neobřezaných, truchlících pro Chrám Věčného, který jim odebrali Arabové.
Podobným způsobem vykládá verš i (španělský rabín) Jákov ben Ruben ve svém díle עושר.*
* Viz. Pinsker strana 147
Vykladačům Písma Svatého dělal odjakživa těžkou hlavu verš 2:24 první Knihy kronik; nedařilo se jim tento verš smysluplně vyložit.
Ve verši je psáno: Po Chesrónově smrti v Káleb-Efratě; Chesrónova manželka byla Abíja; porodila mu Ašchúra, otce Tekóje. (1. Kniha kronik 2:24)
V celém Písmu Svatém nenajdeme zmínku o místě nebo městě s názvem Káleb-Efrata.
A zde je vysvětlení našeho učence.
V původním textu bylo napsáno בא כלב přišel Káleb.
Sloveso בא je tvořeno dvěma písmeny ב a א.
Nepozorný písař vynechal písmeno א, a přepsal pouze písmeno ב, další písař sloučil písmeno ב se jménem כלב a vzniklo tak název dvojměsta Káleb-Efrata, namísto původního: Po Chesrónově smrti přišel Káleb do Efraty.
Podobně inovativních výkladů obsahuje slovník velké množství.
Není známo, proč se Ali ben Sulejmán vyhýbal svým souvěrcům a proč upřednostňoval život mezi Araby.
A nyní se přesuneme do jedenáctého století, které také oplývalo našimi učenci - filozofy, teology, gramatiky, exegety atd.
Ananité se v té době již stali historií obsaženou v knihách.
První čtvrtina jedenáctého století nám dala učence jménem Izrael ben David Iskandari.