Jdi na obsah Jdi na menu
 


Anan ha-nasi 751 - 840 III

Přívrženci Anana byli zbaveni neúnosných daní a tyranie, a navíc v případě nouze měli možnost získat materiální podporu ze strany duchovních a předáků komunity.
Přívržencům Anana se žilo mnohem lépe než jejich chudým bratrům talmudistům, proto v Jeruzalémě hromadně přecházeli na Ananovu stranu.

Později uvidíme, že se uvnitř komunity přívrženců Anana začali objevovat schopní misionáři, kteří cestovali po městech a neohroženě šířili Ananovo učení v samém středu talmudistického světa.

Navzdory tomu, že se vzdal vysokého postu exilarchy a všech poct spojených s tímto úřadem, nepřestaly s ním úřady jednat jako s exilarchou a projevovat mu patřičnou úctu.

Je zcela jasné, že Anan ha-Nasi nebyl (podobně jako Martin Luther) žádným zákonodárcem.
Záměrem Anana a jeho souvěrců bylo vyučovat a vykládat Zákon a přivést svůj lid k mravnosti a zbožnosti.

Je potřeba zmínit, že Ananův výklad Zákona nebyl v některých detailech správný; vždy ale zůstával věrný principu jedinosti Zákona.
Proto si myslím, že se mýlí ti, kdož se domnívají, že Anan zavržením Talmudu zavrhl dějiny a zbořil most mezi přítomností a biblickou minulostí (*).

(*) Viz Grätz a jeho Dějiny židů od starověku do současnosti, díl 11, str. 186

Ze samé podstaty učení našeho učitele je zřejmé, že nepovažoval Talmud za Boží Zákon; to samé ale hlásal i Božský Učitel (a to dávno před Ananem).
A pokud nezavrhl dějiny Izraele a nezbořil most mezi přítomností a biblickou minulostí Všemohoucí, nemohl je zavrhnout a zbořit ani Anan.

Naopak, jak Anan ha-Nasi, tak i po něm následující naši komentátoři, se ve svých komentářích nejednou odvolávali na Talmud, pokud byla jeho slova v souladu s pravdou a zdravým rozumem.
Naše víra nezakazuje využívat intelektuální práce, a to i v případě, že byly sepsány jinověrci.
Podobným způsobem využívali a využívají myšlenky řeckých filozofů či arabských autorů i evropští učenci (*).

(*) Jeden z našich učenců - Nissim ben Noah dokonce nařídil studium Talmudu, neboť podle jeho názoru obsahuje mnohé texty sepsané našimi předky.

Nicméně úvahy, výklady a analogické úsudky Anana ha-Nasi vycházely pouze z Pěti knih Mojžíšových; jako pomůcku využíval knihy Proroků.
Z Tóry například Anan odvodil, že počátek Svátku Týdnů (Šavuot) musí připadat na den po Šabatu (na neděli); Anan v žádném případě nenapodoboval Saduceje, jak se snaží tvrdit Grätz.
Anan považoval krev za zdroj života (*); a neexistuje důvod, proč tuto skutečnost zpochybňovat, tak jak to činí Grätz.

(*) Viz Pět knih Mojžíšových, První kniha Mojžíšova 9:4 a Třetí kniha Mojžíšova 17:10-12.

Jednou z největších zásluh Anana je, že se mu podařilo připravit náboženské autority o moc a vliv.
Tím umožnil každému svobodně studovat a vykládat slova Zákona, a zrušil systém rabínských rozhodnutí a pravidlo rabi tak řekl, a tak to i bude.
Omezena byla i moc samotného Anana, neboť jeho žáci měřili stejným metrem i jemu samotnému.

Jak již bylo řečeno, Anan se narodil a vyrostl ve světě Talmudu; proto on i jeho souvěrci nejednou hledali odpovědi na své otázky v textech Talmudu.
Tato skutečnost se nutně musela odrazit v jejich věrouce, která pak nemohla být vždy v souladu s čistým mosaismem.
Proto nebyli přívrženci Anana označováni jako karaimové, ale jako Ananité; učení Ananitů se na pomyslné úsečce nacházelo někde mezi učením rabanitů a učením karaimů.

I vzešlo nové pokolení, pokolení vychované v jiných podmínkách a v odlišném prostředí.
Toto pokolení velmi brzy začalo vnímat chyby svých učitelů, začalo na tyto chyby upozorňovat a opravovat je; to bylo v souladu s pravidlem, které ustanovil samotný Anan.

Lze předpokládat, že se ananité zformovali z talmudistů, kteří přeběhli na stranu Anana.
Ananité velmi brzo splynuli s Bene Mikra, kteří vyznávali čistý mosaismus, tj. pouze Zákon Mojžíšův.

Na Východě se k nim přidal i zbytek saducejů a boethusiánů; kteří po sjednocení začali věřit v posmrtný život a vzkříšení mrtvých, přestože to předtím odmítali (*).

(*) Počátky saducejů a boethusiánů musíme hledat v době druhého Chrámu. Příčina rozkolu (v rámci judaismu) byla následující: žák Šimona Spravedlivého, Antigonos ze Socho řekl jednou svým žákům a posluchačům: Děti moje! Nebuďte jako sluhové, kteří slouží svému pánu za mzdu; buďte jako sluhové, kteří slouží svému pánu bez nároku na mzdu; nechť vás vede bázeň Boží!
Dva z jeho žáků - Cadok  a Boethus si vyložili tato krásná slova alegorický způsobem; podle nich pokud nemáme očekávat odměnu, tj. pokud nebudeme odměněni, nemáme očekávat ani trest, to podle nich znamená, že není potřeba žádný posmrtný život ani vzkříšení mrtvých.
Cadok  a Boethus se vydali vlastní cestou, čím způsobili rozkol, a začali hlásat následující tři hlavní principy své víry:  1. Vykládat Zákon Mojžíšův v doslovném slova smyslu, bez jakýchkoli analogických závěrů; 2. Nevěřit v Boží vládu nad světem, a to i přes skutečnost, že byl svět Bohem stvořen; 3. Nevěřit v posmrtný život a ve vzkříšení mrtvých.
Tento rozkol dosáhl v době druhého Chrámu ohromných rozměrů.
K nim se přidali mnozí z kněží a z členů Sanhedrinu; včetně osmdesátiletého exilarchy Jehojákíma.
Farizejové s nimi vedli po dlouhou dobu válku; vítězství bylo téměř vždy na straně saducejů, a až ke konci existence druhého Chrámu začali vítězit farizejové.

Splynutí saducejů se souvěrci Anana zapříčinilo, že někteří talmudističtí autoři označují všechny karaimy jako saduceje.
Toto překrucování pravdy bylo motivováno touhou rabanitů poškodit své náboženské oponenty.

Hlavní a dominantní proud karaismu tvořili starověcí Bene Israel.
Tito Izraelité byli odvedeni do zajetí v roce 674 před občanským letopočtem asyrským králem Šalmaneserem (Šulmanu-ašaridem), tedy ještě v době existence prvního Chrámu.
Král Šalmaneser napadl v době vlády krále Hóšey Izraelity a obléhal po tři roky Samaří.
Samaří již nebylo schopno delší obléhání vydržet a vzdalo se.
Asyrská král nechal Izraelity deportovat do Asýrie a usadil je v Chalachu a Chabóru při řece Gózanu a v městech médských (Druhá kniha Královská 17).
Tito vyhnanci postupně migrovali skrz Asii a Kavkaz; část z nich se usadila na pobřeží Černého moře, část z nich se usadil ve vnitrozemí Tavridského (Krymského) poloostrova, usadili se ve Starém Krymu, Čufut Kale (dříve Kirk-er) a atp. (*)

(*) Podle Grätze nemigrovali Izraelité na Krym z Asie, ale (v době pronásledování) ze Španělska a okolních zemí. Tato hypotéza ale neodpovídá historickým událostem. Grätz navíc neodpovídá na zásadní otázky: kdy došlo této k španělské uprchlické vlně? Byli tito uprchlíci talmudisté nebo karaimové? Jak se dostali na Krym?
K vyhnání karaimů ze Španělska došlo ve dvanáctém století, tedy dlouho před vyhnáním rabanitů. Vyhnaní karaimové se neusadili na Krymu, ale v jiných zemích (téma bude popsáno v následujících kapitolách).
To že naši předkové Bene Israel žili na Krymu dlouho před vyhnáním karaimů ze Španělska potvrzují mnohé historické důkazy.

1. Je obecně známo, že talmudisté slaví svátek Chanuka, který jejich rabíni ustanovili jako připomínku (znovu)zasvěcení oltáře v druhém Chrámu. Protože naši předkové v době druhého Chrámu nežili v Palestině ani v jejím hlavním městě Jeruzalémě, nikdy tento svátek neslavili a ani dlouho o jeho existenci nic nevěděli.
2. Jak my karaimové, tak i talmudisté se postíme čtvrtého, pátého, sedmého a desátého měsíce. Rabanité ale tyto posty spojují se zničením druhého Chrámu, zatímco my karaimové tyto posty spojujeme pouze se zničením prvního Chrámu. Naše posty sice připadají na stejné měsíce jako posty talmudistů, připadají ale na rozdílné dny těchto měsíců.
3. Perská osobní jména (například Gulaf (odvozeno z perského گل آب Gol-ab - Růžová voda), Gochar (odvozeno z perského گوهر Gouhar - šperk, drahokam)) osvojená našimi předky jsou dalším jasným pojítkem s Persií. Toto téma je podrobně popsáno v díle významného profesora Daniela Avraamoviče Chvolsona Sbírka židovských nápisů vydaném Archeologickou společností v roce 1884.
4. Také tatarská (turkická) jména, která se objevují na náhrobcích našich předků dlouho předtím, než první Tataři přišli na Krym, jasně dokazují, že naši předkové přišli na Krym přes Kavkaz a Persii (a přinesli si z této oblasti i jména). Tato takzvaná tatarská (turkická) jména se totiž objevují i mezi perskými jmény.
5. Ne každý národ se tak snadno a úspěšně integruje jako karaimové. Poté co se karaimové dostali pod nadvládu muslimů začali na Východě užívat arabský jazyk a arabská jména a na Krymu jazyk tatarský (turkický) a tatarská (turkická jména); pod nadvládou Poláků začali užívat polský jazyk a polská jména, pod nadvládou Řeků (Byzantinců) řecký jazyk a řecká jména jako Ferusin, Kera, Afedra atp.
Karaimové, kteří se na Krym přestěhovali z Konstantinopole, hovoří španělsky, řecky, turecky a rusky. Musíme si tedy položit zásadní otázku: proč si karaimové a talmudisté, kteří podle Grätze přišli na Krym ze Španělska, neudrželi ve svém jazyce ani jedno španělské slovo a proč si neudrželi ani jedno španělské jméno?!
To vše dokazuje, že naši předkové přišli na Krym v dávných dobách přes Persii a Kavkaz a že ve Španělsku nikdy nebyli.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA