Jdi na obsah Jdi na menu
 


Solomon (Salmon) ben Jerúcham II

Solomon ben Jerucham je autorem následujících knih:

1) Kniha מלחמות Války

Jedná se o polemické dílo věnované teologickému boji se Sa’adjou.
Tato kniha byla v karaimském prostředí velmi populární a dlouhou dobu sloužila jako velmi účinná zbraň v bitvách s talmudisty.

2) Komentáře k Žalmům Davidovým

Podle Solomona mnohé Žalmy popírají učení talmudistů a podporují učení Anana ha-Nasi (*).
Kniha byla sepsána na konci první poloviny desátého století, tedy po Sa’adjově smrti.

(*) Viz. Pinsker str. 21 a poznámky str. 130 a 133

3) Arabsky psaný komentář ke knize Kazatel

Slova knihy Kazatel vykládá Solomon v doslovném smyslu a považuje je za pravidla morálky.

4) Komentáře ke knihám Rút, Ester a Pláč Jeremiášův

Solomon sepsal komentáře arabsky, později byly přeloženy do hebrejštiny.

Je nutné podotknout, že Solomon sepsal své knihy velmi jednostranně a dogmaticky, což se projevilo nepříznivě na následujících generacích.

Z pohledu hebrejského jazyka oplývají biblické texty alegorickými jazykovými formami - metaforou.
Dokonce i sám Mojžíš nezřídka užíval metaforické výrazy; které většinou nelze vykládat doslova.
V případě Solomona můžeme vidět, jak tento geniální člověk, docházel díky doslovnému chápání metafor k chybným závěrům.

Ovlivněni jednostranným pohledem Solomona ben Jerucham , vykládali po něm následující karaimští učitelé víry ustanovení Zákona v doslovném smyslu.
Důsledkem bylo to, že zákazy týkající se například krvesmilstva a manželských svazků pojali velmi široce; vymezení zákazu nemělo žádné hranice.
Vzniklo tak učení známé jako
רכוב, jeho následovníci bylo nazýváni מרכבים merakevové.

Konstruovali hypotézu za hypotézou (ztěžující uzavření manželství - pozn. překladatele), a ty způsobily, že se sňatky v karaimské komunitě staly velmi vzácnými.

A to proto, že například: jeden sňatek uzavřený mezi osobami ze dvou velkých (karaimských) komunit způsobil, že se ostatní členové obou komunit dostali do vzájemně (z hlediska sňatku) zakázaného postavení, a již spolu nemohli vzájemně vstupovat do svazku manželského.
Mladí lidé stárli a umírali bezdětní, svobodní a nesezdaní; počet členů karaimské komunity se prudce snižoval; situace se stala beznadějnou.

Toto zhoubné učení přežilo několik století a bylo jednou z hlavních příčin malého počtu karaimů.

Prozíraví lidé si velmi záhy uvědomili nebezpečnost tohoto učení; vykořenit ho ale bylo velmi obtížné, neboť bylo pokládáno za založené na Zákoně.
Omezit jeho vliv mohla pouze uznávaná duchovní autorita pomocí alternativního učení vycházejícího ze stejného Zákona.

Jako první se vzepřel učení merakevů Josef ben Abraham ha-Roe, známý v arabském světě pod jménem Abú Jakúb Júsuf ibn Ibráhím al Basír.
Josef ha-Roe dokázal zasáhnout samotný kořen učení, čímž značně ulehčil boj dalšímu z odpůrců, neboť popularita učení merakevů byla narušena.

Krátce po Josefovi ha-Roe se na scéně objevil odpůrce mnohem vlivnější; odpůrce proslulý nejenom svou učeností ale i obrovským bohatstvím; jmenoval se Jehošua ha-Melamed.
Jehošua ha-Melamed sepsal knihu
ספר הישר vycházející z Písma Svatého, a v ní vyvrátil všechny hypotézy מרכבים merakevů.
Kniha silně ovlivnila myšlení karaimů; ti pod jejím vlivem uvrhli učení merakevů do propasti věčného zapomnění. 

Jehošua zrušil pravidlo definující sňatek znemožňující pokrevní příbuzenství do druhého kolene ve vedlejších rodových liniích.
Lid se tak oprostil od spravedlivého hněvu a mohl se opět svobodně nadechnout.

Solomon ben Jerucham a Jehošua ha-Melamed jsou skvělým důkazem toho, že karaismus není mršina, jak píše Grätz, ale že má sílu vypořádat se jak s vnitřními tak s vnějšími problémy a nepřáteli.

Vystřízlivělý lid nakonec dospěl k názoru, že jednostrannost a dogmatizmus v chápání Písma Svatého a pohrdání vědou nevedou k dobru, a poučen trpkou zkušeností se pustil do komplexního studia jazyka (hebrejštiny) a sebevzdělávání. 
Nastal čas lásky ke studiu a vzdělání, čas produktivní práce; záhy se v karaimské komunitě objevila celá řada učenců a autorů.

Tento stav vydržel až do konce patnáctého století.
V té době ztratil Východ význam jak pro Izrael talmudistický, tak i pro Izrael karaimský.
Ve Španělsku a ve Francii vznikaly školy, ve kterých vzkvétaly vědy i literatura.

Literární a vědecká činnost našich karaimských souvěrců se přesunula na Krym (zejména do Čufut Kale) a do Polska; tyto země se ale nemohly srovnávat s Východem co do počtu učenců a spisovatelů.

Počátkem šestnáctého století naše maloasijské komunity postrádaly vzdělané lidi, nutně potřebovaly schopné učitele, zvláště proto, že maloasijští talmudisté byli v přesně opačné situaci; v jejich komunitách vzkvétaly skvěle fungující vzdělávací instituce.
Úpadek karaimského vzdělávání a rozkvět talmudistických vzdělávacích institucí se nejvíce projevoval v Konstantinopoli.

Úpadek karaimského vzdělávání v Malé Asii způsobil to, že karaimům nezbylo nic jiného, než se pokusit posílat své děti do vzdělávacích zařízení talmudistů; to ale nebylo tak jednoduché.
Pokud v čele talmudistických vzdělávacích institucí stáli lidé tolerantní a lidští, otevřeli brány svých institucí naší mládeži a poskytovali jí vzdělání na stejné úrovni jako dětem talmudistů; pokud ale v čele vzdělávací institucí stáli vůči karaimům nepřátelští fanatici, neumožňovali dětem našich souvěrců vzdělávání a vyháněli je ze škol jako proklaté kacíře, jejichž vzdělávání slovu Božímu je pokládáno za hřích.

Protože byli karaimové opakovaně ponižováni urážkami své víry, přestali do talmudistických vzdělávacích zařízení své děti posílat.
Ve stejné době začali do Konstantinopole přijíždět židé vyhnaní ze Španělska a Francie, ti s sebou přivezli i svojí učenost a vědu.

Karaimové je přivítali s otevřenou náručí a v rámci svých možností jim poskytli přístřeší a velkoryse s nimi sdíleli svůj majetek.
Vyhnanci ze Španělska a Francie se zase s karaimy štědře podělili o své znalosti (*).

(*) Viz. disertační práce Jony Chajima Gurlanda Mordechaj Komtino כומטינו (Kumatjano כומטיאנו ).

Většina konstantinopolských talmudistů měla vůči nám nepřátelský postoj, proto u nich sblížení konstantinopolských karaimů a vyhnanců ze Španělska a Francie vyvolalo bouři nevole; snažili se tomuto sblížení klást pokud možno nepřekonatelné překážky.
Ke cti části talmudistické inteligence je potřeba zmínit, že někteří vlivní členové talmudistické komunity přispěchali karaimům na pomoc.

To způsobilo, že se konstantinopolská talmudistická komunita rozdělila na dva tábory, jeden podporující vzdělávání karaimské mládeže ve vzdělávacích zařízeních talmudistů a jeden proti.

V čele protikaraimského tábora stál vrchní konstantinopolský rabín (zasedající v Divanu Vysoké Porty) Moše Kapsali.
Karaimy podporovali Eliezer Kapsali, Elijahu ha-Levi, Elijahu Mizrachi, Chanoch Canorta, který přijal do své akademie karaimské chlapce vyloučené z jiných talmudistických škol a nakonec jeho statečný student Mordechaj Komtino.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA