Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krym, Polsko a Litva IV

Po rabi Izákovi se již v Čufut Kale neobjevil žádný s ním srovnatelný nástupce; (čufutkalská karaimská) komunita začala pomalu ztrácet svůj význam a centrum komunity se postupně začalo přesouvat z Čufut Kale do Jevpatorije, kde začaly vycházet hvězdy dvou karaimských osobností, a to Simy Baboviče a jeho ctihodného spolupracovníka Josefa Šelomo Luckého (akronym Jašar).

V Jevpatoriji se karaimové nezačali usazovat dříve jak v šestnáctém století.
Karaimskou komunitu Jevpatorije tvořili přesídlenci z Čufut Kale, Mangupu, Starého Krymu (Eski Qırım) a Feodosije; ti se v Jevpatoriji usadili z čistě obchodních důvodů.
Karaimové si toto místo vybrali velmi racionálně, neboť z něj mohli efektivně řídit tranzitní obchod jak s Konstantinopolí, tak i s evropskými trhy.

Karaimové vyváželi celozrnný chléb, vlnu, sůl, tuk a solené skopové a hovězí maso.

Z Konstantinopole dováželi koření, potraviny, turecké hedvábné a bavlněné látky, perly a turecké zlaté mince, které sloužily jako ozdoba asijských žen.

Kromě toho se karaimové věnovali zemědělství a sadařství.

Jevpatorie a okolí byla za vlády Tatarů pod jurisdikcí místodržícího - satrapy, kterým měl nad touto oblastí neomezenou moc.
Satrapové pověření správou tohoto (jevpatorijského) pašalíku rádi napodobovali bachčisarajské chány, proto byli také u jejich dvorů zástupci karaimů s titulem Aga.
Tento post zastávala po dlouhou dobu rodina Nejman, členové této rodiny nejednou bránili zájmy svých jevpatorijských souvěrců.

Ke konci tatarské nadvlády nad Krymem se začala stávat známou rodina Babovičů, a to nejen pro své nesmírné bohatství, ale i pro dobro konané ve prospěch svých nemajetných souvěrců.

Jeden z členů této rodiny, již dříve zmíněný Sima Babovič, za vlády zesnulého imperátora Nikolaje I vykonal pro svůj lid tolik dobrého, že zůstane navždy v paměti synů karaimského lidu.

V roce 1827 byl vydán Nejvyšší výnos (manifest), na jehož základě podléhalo židovské obyvatelstvo (Ruské) říše branné povinnosti.
Vládní úředníci v té době ještě nebyli obeznámeni s náboženstvím a životním stylem karaimů, a tak mylně považovali karaimy za součást talmudistů; to bylo důvodem proč karaimové Nejvyššímu výnosu o branné povinnosti židovského obyvatelstva říše podléhali stejně jako talmudisté.
Tento výnos musel mít nutně na karaimy velmi nepříznivý dopad.

Plachá a poctivá povaha karaimů nedovolovala, aby se pomocí lstí vyhýbali odvodům; a tak i díky finančním možnostem a vyjednávacím schopnostem talmudistů dopadla veškerá tíha Nejvyššího výnosu o branné povinnosti židovského obyvatelstva říše na karaimy.

Nepočetným karaimům tak hrozilo, že budou do dvaceti či třiceti let (jako etno-náboženská skupina) zcela zničeni.
Karaimský lid si toho byl velmi dobře vědom.

Počet odvedenců byl proporcionální, vycházel početnosti z jednotlivých komunit (jak již bylo zmíněno, v případě karaimů se jednalo o komunitu židovskou, která zahrnovala jak talmudisty tak i karaimy); naši karaimští mládenci byli odchytáváni a odváděni do armády.
Je snadné si představit strach, beznaděj a zoufalství karaimského lidu, zvláště když neexistovala možnost jak se z této beznadějné situace vymanit.
Jedinou možností bylo vyprosit si milost u absolutistického vládce Ruské říše - cara; ale kdo by se odvážil k tak odvážnému činu?
Bůh ale vždy zasáhl v těžkých chvílích našich otců; i vdechl moudrost a odvahu Simovi Babovičovi a jeho ctihodnému příteli Josefovi Šelomo Luckému, a ti se tohoto nelehkého úkolu ujali (*).

(*) Tento odvážný muž zvěčnil své jméno díky svým skvělým komentářům k מבחר sepsaným pod názvem טירת כסף.

Byly vyhlášeny půsty a sestaveny modlitby prosící Boha, aby jim při této záchranné misi pomohl.

S požehnáními svých souvěrců odjeli do Oděsy, kde získali od generálního gubernátora doporučující dopis pro vysoké carské úředníky; z Oděsy pak odjeli do Petrohradu.

Půsty a upřímné modlitby karaimů musely dosáhnout Trůnu Nejvyššího, neboť záchranná mise jejich vyslanců byla úspěšná v plném rozsahu.
Díky podpoře knížete Kočubeje a hraběte Voroncova jim bylo umožněno předstoupit před cara a přednést mu svou žádost; během této audience jim bylo položeno několik dotazů týkajících se historie jejich lidu.
Jejich žádosti bylo vyhověno a okamžitě bylo vydáno Nejvyšší nařízení pozastavující odvody karaimů.

Ještě než se stačili vrátit domů, byl vydán rozkaz o propuštění již odvedených karaimů do civilu.
Jistě si dokážete představit, jak radostně byli vyslanci po svém triumfu doma přivítáni!
Následující sobotu se v synagoze konala mimořádná oslava a bohoslužba; od té doby se každoročně stejnou sobotu (na počest záchrany karaimských mládenců) koná podobná oslava a bohoslužba ve všech karaimských synagogách (na území Ruské říše).

Na žádost a z iniciativy Simy Baboviče byla v Jevpatoriji zřízena první (karaimská) Duchovní Rada; Sima Babovič této radě předsedal v hodnosti chachama.