Jdi na obsah Jdi na menu
 


Daniel ben Moše al Kumisí (ha-Kumisí)

דניאל בן משה אלקומיסי

Zákony řešící krvesmilstvo (incest) a povolené manželské svazky silně ovlivňují život lidu.

Před objevením se Daniela ben Moše al Kumisí na scéně neměl náš lid ještě tyto zákony dostatečně osvojeny, proto se tento náš ctihodný učenec rozhodl jednoznačně definovat zakázané a povolené manželské svazky a s těmito jednoznačně definovanými pravidly seznámit lid.

V dobách před ním hrály ženy pouze pasivní roli, Daniel ben Moše al Kumisí jim ale na základě Zákona Božího přiznal rovnoprávnost.
Ženy získaly například právo podat žádost o rozvod, oprávněnost, které pak byla posouzena soudem; pokud byla žádost o rozvod shledána soudem jako oprávněná, mohl soud manželství rozvést i proti vůli manžela a prohlásit ženu za svobodnou.

Své moudré myšlenky a pravidla vycházející z litery Zákona představil ve svém díle ספר המצוות Kniha Přikázání.
Nechť mi čtenář odpustí, že se zde na chvíli zastavím u problému povolených a zakázaných svazků; je to důležité zejména proto, že se náš pohled v této otázce zásadně liší od pohledu talmudistů.
Jedním ze sporných míst je výklad verše Zákona, ve kterém se píše: Neber si ženu i s její sestrou. Trápil bys jednu, když bys za jejího života obcoval s tou druhou. (3M 18:18)
Rabíni talmudistů, opíraje se o slova za jejího života, povolili vzít si po smrti manželky její sestru.
My karaimové, ale považujeme sňatek se sestrou manželky za krvesmilstvo, a to jak za života manželky, tak i po její smrti.

Daniel ben Moše al Kumisí, který důkladně analyzoval výše citovaný verš Zákona, píše: Pokud bude mít tvá manželka sestru, která bude dcerou manželčina nevlastního otce z jeho předchozího manželství, můžeš si jí po smrti své ženy vzít; vzít si můžeš i dceru nevlastní manželčiny matky, pokud jejím otcem není manželčin otec; můžeš si tedy po smrti své ženy vzít její nevlastní sestru, pokud nemá s tvou manželkou společného otce ani matku.
Vlastní sestra tvé ženy, ti bude zapovězena, a to jak během života tvé ženy, tak po její smrti.
Důvodem zákazu není žárlivost, řevnivost či jiný druh soupeření.
Také všechny ženy pokrevně spřízněné s manželkou jsou manželovi zapovězeny, neboť je psáno: Jsou si pokrevně příbuzné, je to zvrhlost
! (3M 18:17)

Verš Zákona (3M 18:18) se vztahuje pouze na nevlastní sestry, neboť mezi nimi ve většině případů nepanují přátelské vztahy, ale spíše otevřené nepřátelství, nenávist a zášť; proto, Zákon Boží, z čistě humánních důvodů, aby zabránil konfliktům a žárlivosti, zakazuje za života manželky manželovy sňatek s její nevlastní sestrou.
Bez podobného zákazu by byly sňatky s dalšími manželkami praktikovány bez nějakého většího omezení, a přinášely by rozbroje a neštěstí do rodinného života.

Pokud jde o zákaz sňatku dvou  sester s jedním mužem, ten vyplívá následující úvahy:

Dva bratři se nemohou stát, ani po smrti jednoho z nich, manželi jedné ženy, stejně tak se nemůžou stát dvě sestry manželkami jednoho muže, a to ani po smrti jedné z nich.
Pokud manžel zemře, vdova se nemůže provdat za jeho bratra.
Pokud zemře manželka, její sestra se nemůže vdát za svého ovdovělého zetě, neboť takový svazek označuje Zákon za zvrhlost.
Podobným myšlenkám brání také verš Zákona: Neobcuj se ženou a její dcerou. Neber si ani její vnučku, abys s ní obcoval, ať už je to dcera jejího syna nebo její dcery. Jsou si pokrevně příbuzné, je to zvrhlost!
Tento verš Zákona pojednávající o ženě a její dceři či vnučce, se mnohem více vztahuje na vlastní sestry, neboť ty jsou si vzájemně mnohem více pokrevně příbuzné, než matka a dcera či vnučka.
Matka je totiž krví jednoho otce, zatímco dcera či vnučka krví jiného otce.
Matka může pocházet z pokolení Reúvén, zatímco dcera z pokolení Šimeón; proto také v dědickém řízení může dcera dědit po matce nebo matka po dceři dědictví nebo podíl, pouze pokud obě náleží ke stejnému kmeni; pokud se žena vdala do jiného kmene, nemohla po smrti své matky získat její podíl
(5M 36).

Nás pozdější učenec Jefet ben Ali ha-Levi, který výše uvedený úryvek citoval, k citátu dodává: Tato skvělá analýza je důkazem vybroušeného intelektu a hlubokých znalostí jejího autora.
Nechť ho Bůh přijme v království nebeském, a nás nechť poctí být v jeho blízkosti.

Daniel ben Moše al Kumisí zemřel koncem první poloviny devátého století, což byl konec prvního století (náboženské) reformy.
Čtenář si zajisté povšiml, že se jednalo o velmi neklidné období vývoje našeho náboženského učení.
Obloha se často zatáhla a nad hlavami našich předků se nejednou objevily temné mraky.
V průběhu jediného století se mnoho falešných mesiášů, odpadlíků, heretiků a epikurejců pokusilo rozvrátit pilíře našeho náboženského učení; naše náboženské učení ale jejich útokům odolalo, a to je nejlepším důkazem toho, že je pevně ukotveno v pravdě.
Učenci jako Nissim ben Noach, Benjamin Nahavandi a Daniel al Kumisí, kteří neústupně směřovali za svým cílem, dokázali očistit obzory našeho lidu; a nesměřovat ho tak k učenosti a intelektuálnímu rozvoji.
Samozřejmě, ústředním bodem všeho bylo Písmo Svaté.
Ani jedno slovo v něm obsažené nebylo ponecháno bez důkladné gramatické analýzy kořene, ze kterého je odvozeno a bez přesného určení jeho významu.

V době, kdy ještě talmudisté neměli ani ponětí o poezii, my jsme se již mohli chlubit vlastními básníky *.
Jedním z nich byl Moše ben Avraham ha-rofe Daraí.

* Pinsker i Sinani se domnívali, že se Moše ben Avraham ha-rofe Daraí narodil v devátem století

 

kumis_01.jpg

Karaimský učenec Daniel ben Moše al Kumisí se narodil ve městě Dámghán دامغان, které bylo správním střediskem provincie Kumis ve státě Tabaristán (v současnosti Semnánská provincie v Iránu).