Z učení mu’tazilitů převzal Sa’adja i chápání vesmíru a světa.

Zde jsou jeho názory:

Svět nemohl existovat vždy už proto, že má své hranice; a vše ohraničené nemůže nemít počátek.

Bůh stvořil svět z ničeho; z ničeno může ale vzniknout pouze nic!
Jak tedy mohla být země stvořena z ničeho?
Problém spočívá v tom, že nemůžeme Boha posuzovat našimi měřítky!
To co se vztahuje k nám, se netýká Boha.

Země, jejímž vládcem byl ustanoven člověk, je oživena lidskou duší - částí Boha.
Vládce i jeho panství jsou obklopeni nebeskými hvězdami a nachází se ve středu stvoření světa.
Člověk svou nesmrtelnou duší výrazně převyšuje všechny nebeské hvězdy.
Duše je stvořena ke chvále Jména Stvořitele na zemi i na nebi, slouží Mu upřímně a vrací se jako anděl do svého lůna a připojuje se ke zdroji života.
Člověk obohacený poznatky by mohl dosáhnout věčné blaženosti i bez pomoci zákona a bez vedení zákonem; cesta k věčné blaženosti by ale byla příliš složitá, a tělo - obal duše je slabé a neustále vystavené pokušení.
Proto Laskavý a Milostivý Stvořitel podal slabému člověku pomocnou Ruku, a prostřednictvím zjevení a svatého ducha daroval člověku zákon, který mu ukazuje přímou a pravou cestu ke spáse.

Kniha je plná podobných vznešených myšlenek a jasných představ.

Sa’adja byl výjimečným fenoménem talmudistického světa, kterému daroval půvabný literární jazyk.

Po uplynutí čtyřech let se životní situace vyhnance zlepšila; Sa’adjův nepřítel pumbeditský gaon Kohen Cedek zemřel a na jeho místo nastoupil v roce 936 Cemach ben Kafnaj, muž smířlivý, vyrovnaný, pokorný a nikomu nic zlého nepřející. 
Členové kolegia, nepopichováni Kohenem Cadikem, se pod vedením nové hlavy akademie zklidnili, a přestali se chovat vůči ex-gaonovi nepřátelsky.

Představitelé komunity chápali, že spor mezi exilarchou a Sa’adjou nemůže přinést lidu nic dobrého.
Smír byl krajně nepravděpodobný; a nikdo na sebe nechtěl vzít roli prostředníka smíru.
Role prostředníka se nakonec ujal v Bagdádu žijící tchán Árona ibn Sargadu, Kašar ben Áron.
Kašar ben Áron přednesl exilarchovi procítěnou řeč, ve které mimo jiné prohlásil: Pokud oheň dokáže sežnout Libanonské Cedry, jaký osud může čekat keře rostoucí v nížině?! 

Slova ctihodného starce udělala na provinilého exilarchu Davida hluboký dojem; a to takový, že nakonec souhlasil s usmířením.

Sa’adja se smíru nebránil, okamžitě provinilci odpustil a smířil se s ním.

Zbývalo už jen přesvědčit chalífu, aby Sa’adjovi  znovu dosadil do úřadu gaona; a to nebylo složité, neboť v té době zemřel uzurpátor trůnu al Kahir, a na trůn chalífy usedl spravedlivý a lidský chalífa ar Radi.

Vládce povolal do svých služeb i Sa’adjou hluboce respektovaného vezíra Aliho ibn Isu a udělil mu vysoký post.
S jeho pomocí nebylo těžké získat od chalífy souhlas se znovudosazením Sa’adji do funkce gaona.

Touto cestou začal Sa’adja znovu plnit povinnosti rektora akademie; jeho příznivý vliv na Surskou akademii se projevil velmi záhy.

Exilarcha David ben Zakaj zemřel v roce 940 a po něm měl na trůn exilarchy nastoupit jeho neblaze proslulý syn Juda.
Téměř všechny komunity a členové kolegia byli proti jeho následnictví, a byli připraveni nedopustit, aby usedl na trůn.

Když se o tom Sa’adja dozvěděl, vzal Judu pod svou ochranu a energicky prosadil jeho dosazení na trůn exilarchy.
Výše popsaný styl chování byl pro tohoto statečného muže typický.

Juda byl exilarchou pouze sedm měsíců, neboť zemřel náhlou smrtí.

Jediným zástupcem rodu krále Davida, který patřil k talmudistické komunitě, byl dvanáctiletý Judův syn Skija (Chizkija).
Skija zdědil trůn exilarchy a regentem mu byl ustanoven příbuzný z vedlejší rodové linie; ten ale zemřel pod popravčí sekyrou kata a tak vzal osiřelého hocha pod svou ochranu Sa’adja.
Sa’adja vynaložil veškeré své úsilí a veškeré své hluboké znalosti, aby z chlapce vychoval ctihodného představitele svých souvěrců; jeho dny a obecně i dny exilarchátu byly bohužel sečteny.
Muslimské obyvatelstvo Bagdádu již dávno hledělo se závistí na velkolepý dvůr exilarchy, který se svou velikostí podobal dvoru knížat.

Část bagdádských muslimů připravovala spiknutí, jehož cílem bylo svržení exilarchy; vyčkávali na vhodný okamžik pro provedení svého ďábelského plánu.
Muslimští spiklenci si jako svou oběť vybrali mladinkého Skiju, neboť velmi dobře věděli, že jeho smrtí vymře rod krále Davida a zanikne exilarchát.

V den slavnostního přijetí přísahy, po ukončení obřadu, když se Skija vracel ve svém královském kočáře do svého paláce, zaútočili na něj muslimští bandité ze zálohy a zavraždili ho.
Tak zanikl exilarchát existující více než sedm století a s ním vymřela talmudistická větev rodu krále Davida.

Přežila ale karaimské větev tohoto slavného královského rodu; další větev přežila v rámci Ruské říše, jedná se o (gruzínský) knížecí rod Bagrationů, kteří odvozují svůj rodokmen od zajatého judského krále Jojakína (*).

(*) První předek rodu knížat Bagrationů pocházející z rodu izraelského krále Davida přišel do Gruzie v roce 575 křesťanského letopočtu; přijal křest východní pravoslavné církve a vzal si za manželku Ferosis, sestru gruzínského krále Mirdata Chastronna. Po smrti krále Mirdata byl zvolen králem Gruzie Bagrata, jehož potomci po něm v Gruzii vládli bez přerušení. Když v roce 1469 zemřel gruzínský král Georgij, měl jeho syn Konstantin pět synů: Davida, Georgije, Bagrata, Alexandra a Malkísedeka. Po smrti krále Konstantina nastoupil na trůn král David, který svému bratrovi princi Bagratovi udělil v léno Muchranskou provincii a ten se tak stal prvním Muchranským vládcem. Bagratův pravnuk král Vachtang, který vládl třem královstvím - Gruzii, Imeretii a Kachetii, předal vládu nad Imeretií svému synovi Arčilovi.
Král Arčil v roce 1681 odjel do Ruska, kde se setkal s vládci a velkoknížaty Ivanem Alexejevičem a Petrem Alexejevičem; jeho bratři král Georgij a princ Levan vládli Gruzii. Levanovi synové Vachtang a Jesse vládli Gruzii, Levanův vnuk princ Alexandr odjel i se svou rodinou v roce 1757 do Ruska, kde jmenován plukovníkem pohraničního vojska a byly mu darovány pozemky v Kizljarské oblasti (Dagestán). Jeho potomci, knížata z rodu Bagrationů sloužili Všeruskému trůnu, obdrželi mnoho hodností, poct, vyznamenání a jiných projevů královské přízně.
Kníže Petr Ivanovič Bagration sloužil v armádě Ruské říše a pod velením generalissima knížete Italijského hraběte Suvorova-Rymnnikského bojoval v Alpách proti Francouzům; vyznamenal se zde svou statečností, odvahou a nebojácností. Byly mu uděleny řády nejenom řády Ruského Impéria, ale i řády cizích zemí. Převzato ze sedmého dílu Armoriálu (erbovní knihy) šlechtických rodů Všeruské říše (poznámka autora).  

Po této smutné události řídil záležitosti Izraele Sa’adja.
Sa’adja zastával dva roky funkci gaona ve prospěch talmudistů a v neprospěch karaimů.
Strasti, které v minulosti prožil, se značně podepsaly na jeho zdraví, a obrovské těžkosti posledních let dovršily rozklad jeho organizmu; Sa’adja zemřel v roce 942.

Poté co zapadlo toto zářivé světlo Talmudu, zahalila Surskou akademii opět temnota.

Jeho přínos talmudismu byl tak významný a prospěšný, že se v něm bude Sa‘adjův vliv odrážet tak dlouho, dokud bude Talmud a talmudismus existovat.
A naopak, na dílo Anana ha-Nasi měl Sa’adja zhoubný a škodlivý vliv.
Zaslepen ve své nenávisti vůči karaimům neváhal Sa’adja používat různých, jemu nehodných prostředků.
Sa‘adja vynesl všemožné druhy klateb; to vedlo k ohrožení karaimských majetků a karaimských životů, které přestaly být v očích nevzdělané chátry chráněny zákonem.
Sa’adja způsobil svou nenávistí karaimským komunitám tak hluboké rány, že se musely hojit celé století.

Jak již bylo řečeno, v době před Sa’adjou se Ananovo učení šířilo jako lavina, lid přijímal vstřícně jeho misionáře, příznivcům a následovníkům Anana se dýchalo svobodně, a kromě své misijní činnosti se mohli věnovat i studiu a vědám.
V době po Sa’adjovi se vše změnilo; pod jeho vlivem se na následovníky Anana začalo pohlížet jako na bezbožné odpadlíky, a to se muselo odrazit jak na samotné misii, tak i na sociálním postavení stoupenců Anana ha-Nasi.
Ti se museli zamyslet nad svou situací, spojit se a bránit společnými silami svojí existenci.

Jedinou zbraní v jejich rukách byla opět pouze Bible.
Veškerý svůj volný čas a veškeré své duševní schopnosti věnovali jejímu studiu.
Od této doby, na velmi dlouho, měla literární činnost našich předků čistě scholastický charakter.

V této těžké době se snažili aplikovat do života v téměř doslovném smyslu všechna ustanovení Zákona Mojžíšova.
Tento postoj z nich učinil askety a nekompromisní fanatiky.
Přesně tento typ asketů a fanatiků ale byl potřeba pro efektivní boj se Sa’adjou a jeho přívrženci.

Ještě za Sa’adjova života se objevil hrdina, schopný zadržet padající dům postavený Ananem ha-Nasi, jmenoval se Solomon (Salmon) ben Jerucham.