Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvod

Dějiny lidstva nám ukazují, že každý národ, který hrál nějakou významnější roli na scéně světových událostí, po nějaké době buď odešel do zákulisí a uvolnil místo jinému národu, nebo zcela zmizel nebo splynul s jinými národy.   
Většinu biblických národů a velkou část evropských národů potkal podobný osud.

Existují i národy, které se sice úporně drží na svých územích, nejsou již ale aktéry světového dění.
Do této kategorie patří téměř všechny asijské národy, prožívající etapu dějinného stáří.

Pouze Izrael je výjimkou z obecného pravidla, a nenáleží k žádné z výše uvedených skupin národů.

Odtržený a vyhnaný ze své vlasti, bloudí tento dvoutisíciletý tulák po celém povrchu země; rozervaný na cáry, násilím donucený vykonávat otrocké práce; desetitisíce jeho synů upálených v plamenech inkvizičních hranic; pronásledovaný až do dnešních dní; a přesto si dovolím tvrdit, že tento národ nepozbyl svého vlastnictví, ani nic ze svých typických vlastností.  

Izrael nikdy nepozbyl duchovní sílu, a protože žil spíše budoucností než přítomností, bezmezně věřil a doufal v lepší časy ve šťastné budoucnosti.
Svojí roli na scéně světových událostí považuje Izrael za dočasně přerušenou, a neobává se, že ji nedohraje do samého konce.
Vše co se událo v minulosti, dává Izraeli sílu bojovat s nepříznivými okolnostmi, které ho obklopují, a podporuje jeho naděje.

Izraeli, tomuto v pradávnu Vševědoucím a Prozřetelným Bohem vyvolenému lidu, byla přidělena role prostředníka mezi Bohem a lidstvem; Izrael je pověřen šířit pravdu o pravém Bohu, a osvítit tak pohanských svět zastřený temným mrakem modloslužby.

Již první praotcové hlásali mezi modloslužebníky pravdu o Bohu יהוה Stvořiteli nebe a země.

Písmo Svaté nám říká: Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre …. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval יהוה oltář a vzýval יהוה Jméno. *

* 1M 12:6 a 8

Všechna místa a města uvedená v těchto verších byla hluboce zasažena modloslužbou,  proto Abrahám procházel právě těmito místy a městy, a jako jasné světlo prosvítal temným mrakem modloslužby a obrátil mnohé k pravému Bohu. 

Abrahamův syn Izák a Abrahámův vnuk Jákov, tedy druhý a třetí praotec, následovali Abraháma a hlásali pravdu o Bohu.

Na pozvání Josefa se Jákov s celým svým domem přestěhoval do Egypta, zde byli později potomci Izraele zotročeni.
V Egyptě, surově zotročeni, nemohli Izraelité po dvě staletí plnit své poslání, a stali se součástí jim cizí kultury.

Byl to Mojžíš, zachránce Izraele, komu se poprvé Bůh představil jako: Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.

Všichni bibličtí proroci pokračovali v Abrahamovu šíření pravdy o Bohu.

Není pochyb o tom, že tito hlasatelé pravdy Boží mohli být vyvoleni pouze z lidu obdařeného rozsáhlými intelektuálními schopnostmi.
Proč ale tento vyvolený a intelektuálně vyspělý lid neustále uhýbal z přímé cesty, kterou mu vytyčil samotný Bůh?
Neuběhlo ani čtyřicet dní od chvíle, kdy Izrael uslyšel hromový hlas živého Boha, který Izraeli nařizoval -  Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí - a tvrdošíjný Izrael ve stavu extáze tančil kolem zlatého býčka!

Této skutečnosti, ač se zdá být velmi zvláštní, nelze upřít určitou logiku: zotročení Izraelité žili v Egyptě bez vlastních jasně definovaných náboženských pravidel, proto museli být nevyhnutelně infikováni náboženstvím svých egyptských otrokářů.
Egypťané v té době uctívali nebeská světla; jako boha hojnosti uctívali Hapiho (Apise) černého býka s bílou skvrnou na čele, který byl živým zobrazením souhvězdí Býka, prvního z dvanácti souhvězdí *.

* Podle židovského kalendáře je měsíc nisan, tedy přibližně březen, počátkem počítání měsíců. V tomto měsíci vstupuje Slunce do souhvězdí Býka a patnáctého dne tohoto měsíce byli Izraelité vysvobozeni a odvedeni z Egypta. Období bylo zvoleno záměrně; mělo Izraelitům demonstrovat bezmoc a bezvýznamnost egyptských bohů (viz. 4M 33:4)

Modloslužebnický pohled na svět, který přejali Izraelité od Egypťanů, zapustil tak hluboké kořeny, že i po obdržení vlastních náboženských pravidel, se Izraelité opakovaně k tomuto pohanskému pohledu na svět vraceli, stavěli pohanské svatyně a uctívali modly.

Proroci obdaření zjevením a inspirovaní Bohem, se snažili všemi prostředky udržet lid Boží v hranicích pravé víry a odvrátit ho od všech neřestí; lid ale začal proroky vnímat až když potrestán nebeským trestem, a to pouze dočasně.

Ač Izrael po dlouhou dobu vedl bezbožný život, nestala se modloslužba jeho dominantním náboženstvím; tedy až do nástupu dvou vládců.

Je známo, že poté co na trůn usedl Rechabeám (רחבעם) syn krále Šalamouna, se Izrael vzbouřil a deset pokolení se od domu krále Davida odtrhlo.
Izrael se rozdělil na dva státy.

V čele vzpoury stál Jerobeám syn Nebatův, který se stal vládcem nově ustanoveného království Izraele.
Je také známo, že každý plnoletý Izraelita navštěvoval třikrát v roce Chrám v Jeruzalémě.
Jerobeám se obával, aby jeho poddaní nebyli během těchto návštěv v Judském království zajati nebo aby se nestali loajálními vůči svému bývalému králi; proto legalizoval modloslužbu a ustanovil jí státním náboženstvím, ve dvou městech umístil modly a na jejich počest ustanovil svátky.
Tento mrzký čin vedl k zániku Izraelského království.
Modloslužebný kult ovládl postupně i obyvatele Judska, a tak následovalo zničení Chrámu a sedmdesát let babylonského zajetí.

Izrael se umoudřil až poté, co byl zbaven všeho svatého a drahého, a teprve tehdy si uvědomil význam a důležitost Svatyně, o kterou přišel.

Po uplynutí sedmdesáti let byl Chrám obnoven a lid se kolem něj sjednotil, a opatroval jako poklad to, co po zničení Chrámu zůstalo, tj. Písmo Svaté, obnovenou chrámovou službu a část chrámových nádob.

V době druhého Chrámu již nebyla po modloslužbě ani památka, rána ale přišla z jiné strany.

Během svého pobytu v Babylónii přijali judejští vyhnanci, lid vesměs přizpůsobivý, představy chaldejských učení, a po návratu do vlasti k nim pronikly i myšlenky řeckých filozofů. 

Tyto cizorodé představy a myšlenky nemohly ladit s judaismem a jeho náboženskými představami, principy byly vzájemně nekompatibilní, docházelo ke konfliktu myšlenek; zde musíme hledat počátek vzájemné nenávisti, nepřátelství, mnohoznačnosti, vzniku mnoha sekt a odpadlictví.
V době druhého Chrámu existovalo nebo/a vzniklo více než sedmdesát sekt.
Mezi tyto sekty můžeme počítat samaritány, saduceje a jim příbuzné boethusiány.
V této době můžeme hledat i počátky Talmudu.

Judaismus začal mít vážné problémy, a nutně potřeboval osvěžení a životadárnou sílu.

Neshody, sváry, názorová roztříštěnost a sektářské boje byly příčinou zničení druhého Chrámu.
Izrael přišel o své duchovní centrum a o zdroj své životní síly.
Římští císařové Titus a Hadrián se zmocnili Palestiny.

Izrael byl nakonec poražen, zajat a rozptýlen do všech koutů světa. 
V této době začalo vznikat, formovat se, sílit a rozvíjet učení Talmudu; sektářské boje navenek ustaly, uvnitř Izraele ve skrytu ale stále doutnaly pozůstatky sporů; se vznikem talmudismu se nehodlali smířit Saducejové a Boethusiáni, a také část lidu, známá jako Bene Mikra (synové (psaného) Zákona) nebo někdy jako Šamajité, která zůstala věrná čistému mosaismu.

Jako Šamajité byli označováni proto, že se jejich učení v mnohém shodovalo s učením školy Šamaje *.

* V době existence druhého Chrámu existovaly dvě školy, které byly vůči sobě v opozici; škola Hilela a škola Šamaje. Hilelova škola kladla důraz na talmudistické metody výkladu, Šamajova škola kladla důraz na doslovný výklad Zákona. Šamaj hlásal, že text nepřesahuje hranice svého prostého a doslovného významu.

Příslušníci všech těchto sekt nemohli patřit k jedné komunitě, navštěvovat stejné synagogy, mít stejné náboženské školy a náboženské soudy.
Každý si musel být vědom toho, že se judaismus nachází v kráteru sopky, která musí dříve či později eruptovat.
A konflikt na sebe nechal čekat jen velmi krátkou dobu.

Každá historická změna je logickým důsledkem událostí, které tuto změnu předcházely; žádný konflikt nenastává neočekávaně.
Tento konflikt způsobili následující události.

Po zničení druhého Chrámu se arénou duchovních a intelektuálních aktivit Izraele stala města Alexandrie, Safed, Tiberias, Jathrib, Bagdád, Sura,  Pumpedita, Anbar, …. tedy obecně Východ.
V té době neměl Izrael prakticky jinou než talmudistickou literaturu, nebo přesněji veškeré intelektuální a duchovní myšlenky Izraele se staly součástí Talmudu.

Talmud vznikal postupně a poskytoval mnohým široký prostor pro intelektuální práci; v době kdy začal Talmud vznikat, byla jakákoli konfrontace nemyslitelná a nesmyslná, neboť ještě nebylo na co reagovat (dílo nebylo dokončeno); navíc v té době panovala úplná svoboda intelektuální práce, a proto neměl protest - základ konfrontace žádný smysl.
Poté co Ravina a jeho spolupracovníci Talmud počátkem šestého století dokončili, intelektuální práce ustala; bylo potřeba aplikovat do běžného života ohromné množství myšlenek, které se staly bez jakékoli analýzy, kritiky či disputace součástí Talmudu jako nepopiratelná pravda, bez ohledu na jejich opodstatněnost či neopodstatněnost.
A tak se do Talmudu dostaly traktáty, které zcela zjevně odporovaly psanému Zákonu, nebo zcela jasně měnily smysl Zákona.

Kromě toho Talmud obsahuje velké množství pověr a mýtů.

 

To vše nemohlo nevyvolat kritickou reakci stoupenců doslovného výkladu Zákona a nestát se příčinou konfliktu.

Konflikt by zaset a čekal na svého žence.

 

Kritici a oponenti Talmudu již po dlouhou dobu vyvíjeli podzemní činnost; neměli však ve svém čele energického vůdce, a tak nebyla jejich aktivita patrná.

Pak se ale do jejich čela postavil odvážný a vzdělaný muž, potomek judských králů.

Tento muž, který pozvedl ve Jménu Boha prapor a shromáždil pod ním podobně smýšlející jednotlivce a komunity, se jmenoval Anan ben David!