Jdi na obsah Jdi na menu
 


Menachem Gizani

מנחם גיזאני

 

Simcha Pinsker uvádí dva dopisy psané Menachemem Gizani; dopisy jsou psané jak ve verších, tak i prozaicky.

První z dopisů odeslaný z egyptské Alexandrie, byl adresován káhirské karaimské komunitě, adresátem druhého byl David ibn Merván al Mukámác al Rákí. 

Podle orientalistů, zabývajících se dějinami literatury té doby, jsou oba dopisy cennou ukázkou dobové poezie a prózy.
Z dopisů je patrné, že jejich autor mistrně ovládal gramatiku a byl informován o filozofii té doby.

Obsah dopisu je zhruba následující.
Menachem Gizani na úvod potvrzuje Davidovi ibn Merván Babylonskému obdržení dopisu, následuje popis svízelné situace, ve které se nachází a informace o tom, že mu trpký osud neumožňuje se plně věnovat studiu a bádání.
Vyhnán krutými okolnostmi ze své vlasti, bloudící bez trvalého bydliště a pravidelné stravy, ztratil schopnost myslet, studnice jeho myšlenek vyschla.
Menachem Gizani dále píše, že i velcí učenci, žijící v blahobytu a se zdroji informací na dosah ruky, se nejednou zmýlí; o to víc je pro něj bloudícího a strádajícího obtížné věrně a přesně vyjadřovat své myšlenky.
Menachem Gizani žádá Boha o odpuštění svých chyb, neboť pokud se mohly mýlit libanonské cedry učenosti, jak by se nemohl mýlit on, yzop rostoucí u plotu.
Po úvodních omluvách a vysvětleních pokračuje v tomto smyslu:

Jak je již dlouho Vaší milosti známo, z naší víry v to, že Stvořitel stvořil Jediným Slovem všechny viditelné i neviditelné světy vyplívá i víra v to, že Stvořitel tyto světy chrání a dohlíží na ně, a že je Jediný a Svatý.

Postupně v korespondenci dojde k víře v naplnění duchem Božím, Boží zjevení a proroctví.

A pokud se proroctví stalo v našem pojetí víry logickou možností, je samozřejmé, že jím může být poctěn pouze vyvolený služebník Boží.
A ze všech služebníků Božích byl nejhodnějším proroctví Mojžíš, proto byl vyvolen, aby nám skrze něj byla zjevena Vůle Všemohoucího obsažená v Desateru přikázání.
Proto je každý, kdo patří k Abrahámovu pokolení povinen tyto zákony znát a chápat, měl by je plnit a neměl by sejít z cesty, kterou mu jeho Stvořitel ukázal.

Pak se dostal k otázce Talmudu; v korespondenci se snažil být co nejvíce ohleduplný vůči (v té době ještě talmudistickému) náboženskému cítění Davida ibn Merván al Mukámác al Rákí, proto vysvětluje náš pohled na Talmud velice taktně, promyšleně předkládá argumenty a nechává na Davidovi ibn Merván al Mukámác al Rákí, aby si odpověděl na otázku: na čí straně je pravda?

Svůj dopis končí zhruba těmito slovy:

Není neobvyklé, že lidé až nekriticky důvěřují myšlenkám nějakého učence týkající se jedné oblasti učenosti; jeho myšlenky týkající se jiné oblasti ale mohou považovat za nesprávné a odporující zdravému rozumu.
Toto pravidlo poměrně přesně vystihuje vztah karaimů vůči vyznavačům Talmudu i jejich pohled na rozpory v učení karaimů a talmudistů.
Mohl bych Vám o tom napsat mnohem více, ale čas mi nedovoluje, abych se na dané téma rozepsal.
Končím tento dopis, a Vy máte možnost pochopit.
Nechť Vám pomáhá Věčný!

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA