Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sa'adja al Fajjúmí 892-942 II

Chalífa al Muktadir a jeho hodnostáři ale neměli čas a náladu se touto záležitostí zabývat, protože museli řešit pro ně závažnější problém, a to udržet se na trůnu a zachránit si život, neboť v hlavním městě chalífátu Bagdádu vypuklo povstání.
Chalífa al Muktadir byl nakonec zavražděn nožem vraha a jeho trůn uchvátil v říjnu roku 932 samozvaný vládce al Kahir. 

Samozvaný vládce al Kahir byl tak chudý, že neměl ani žádné vhodné šaty, ve kterých by mohl předstoupit před lid, aby vyslechl jeho přísahu věrnosti.
Chudoby samozvaného chalífy využil Sa’adjův nepřítel Áron; ten naplnil zlatem kapsy samozvaného vladaře a jeho dvořanů, a pomocí úplatků rozhodl spor ve svůj prospěch a nechal slavnostně uvést na trůn exilarchy Davida ben Zakaj.

Poté co Sa’adja spor s exilarchou prohrál, se uzavřel do své samoty, a obrátil svůj hněv a zlobu vůči jím nenáviděnému Ananovu učení.
Téměř všechna svá díla Sa’adja napsal v době po této události; právě v této době Sa’adja napsal své stěžejní dílo
האמונות והדעות.
Toto filozoficko-etické dílo je rozděleno do deseti kapitol, každá kapitola se věnuje nějaké mravní povinnosti.
Vše co může teolog a filozof sdělit o vztahu k Bohu, náboženství, státu, komunitě a rodině najdeme ve zmíněné knize.

V předmluvě Sa’adja uvádí důvody, které ho vedly k sepsání knihy, a zcela jasně zde definuje svůj teologický a filosofický pohled.
Abych mohl čtenáře seznámit s povahou Sa’adjova díla, musím přerušit své vyprávění, a uvést několik úryvků předmluvy ke knize
האמונות והדעות.

Píše zde: Pokud se mě někdo zeptá, co mě vedlo k sepsání tohoto dílo, odpovím: všiml jsem si, že lidé jsou rozděleni podle svého náboženského přesvědčení a smýšlení do několika skupin.
Jedna skupina jde po cestě přímé, úmyslně dosahuje pravdy a má z toho ohromnou radost.
Tuto skupinu lidí má na mysli prorok, když říká: Jakmile se objevila tvá slova, pozřel jsem je. Tvá slova mi byla veselím a radostí srdce
. (Jeremiáš 15:16)

Druzí ač dosáhnou pravdy, nejsou o ní přesvědčeni a hledí na ni s nedůvěrou; pochybují, až nakonec pravdu zcela odmítnou.
O těchto lidech Písmo Svaté říká: Kdybych mu napsal ze svého Zákona sebevíc, bude to pokládáno za něco cizího
. (Ozeáš 8:12)

Jíní zas bezmyšlenkovitě věří všemu. Lež považují za pravdu a pravdu za lež; to je důvodem jejich věčného bloudění.
O těchto lehkověrných lidech prorok říká: Ať nevěří v bezcennost, zaváděn na scestí, vždyť to co dostane výměnou, se prokáže být pouhou bezcenností
. (Job 15:31)

A nakonec jsem se nejednou setkal s lidmi, kteří nemají jasné přesvědčení, neustále mění své náboženské představy a názory, přechází od jednoho náboženského směru k druhému.
Dnes věří v něco, ale pokud se setkají s něčím, čemu byť jen trochu nerozumí, nepřipisují to svému omezenému intelektu; chybu hledají ve víře a přechází k víře jiné.
O těchto lidech moudrý Šalamoun říká
:
Úsilí hlupáky unavuje, neboť nenajdou cestu do města.

Truchlím za tyto lidi srdcem i duší, a rozhodl jsem se podat pomocnou ruku mým souvěrcům Izraelitům; tím spíše je nezbytné postupovat tímto způsobem i v budoucnosti, neboť víra mnohých z těch, kteří sami sebe považují za věřící, není upřímná a jejich myšlenky nejsou čisté.
Nevěřící zesměšňují věřící a posmívají se jim.
Je to neštěstí!
Topí se v hlubinách omylů, a není zde žádného moudrého plavce, který by byl schopen se pro ně potopit, obejmout je, vytáhnout a zachránit je tak před záhubou.

Bůh mi dal určité vlohy, a já mám povinnost využívat Jeho dar a sloužit Mu tak, že budu směřovat bloudící na cestu pravdy.

Teologům a filozofům vyčítá hlavně špatnou výchovu mládeže, která podle jeho slov nutí mozky mládeže věřit chimérám a báchorkám.
Problém vidí v hromadění a memorování ohromného množství informací v mládí, a to bez jakékoli analýzy těchto informací.
Svá slova potvrzuje následujícím příkladem z běžného života:

Zemědělec poté co oseje své pole, nemůže přestat dělat následující polní práce, pokud chce sklidit, co zasel.
Továrník nemůže využívat pouze předací stroje, pokud chce vyrábět látky.
Stavitel nemůže pouze přivážet stavební materiál.

Všichni zmínění dosáhnou svého cíle pouze tehdy, pokud budou trpěliví a dotáhnou svou práci do konce.
Stejně je nezbytné postupovat i s předáváním informací mládeži.

Sa’adja zřejmě vycházel z osobních zkušeností, neboť myšlenky sepsané v mládí, v textech sepsaných v pokročilém věku přehodnotil a změnil, tj. poté co si uvědomil vratkost těchto myšlenek, myšlenky mládí podrobil důkladné analýze.

Například ve knize o stvoření světa יצירה, kterou Sa’adja napsal v mládí, chápal alegorické výrazy Písma Svatého doslovně.

Ve výše zmíněné knize popsal Sa‘adja následujícím způsobem vztah Boha vůči hmotnému světu:
Bůh proniká do všech věcí jemnými závany zefýru a je v přímém kontaktu se vzduchem.
Bůh proniká prostřednictvím zefýru do všech jejich částí, stejně jako proniká do všech těl prostřednictvím zefýru obsaženého ve vzduchu.
Jeho prostřednictvím má Bůh vliv na celý vesmír a způsobuje tak pohyb nebeských těles (*).
Biblické slovo
כבוד a talmudické slovoשכינה  chápe ve smyslu duch živého Boha, přesněji jako výše popsaný zefýr.

(*) Viz. Grätz strana 300

Později alegorické výrazy Písma Svatého důkladně analyzoval a pochopil, že je nelze chápat v doslovném slova smyslu; od svého omylu se distancoval v knize אמונות ודעות, ve které již slovo כבוד chápe jako slávu.

Sa’adja podobně jako stoupenci (islámské) filozoficko-náboženské školy mu’tazilitů věřil v svobodnou vůli člověka (*)

(*) Učení filozoficko-náboženské školy mu’tazilitů začal v islámském prostředí šířit Wásil ibn Ata, který zemřel roku 748 křesťanského letopočtu. Wásil ibn Ata se pokusil spojit zjevení s rozumem. Konzervativní muslimové na toto spojení zjevení a rozumu pohlíželi jako na odpadnutí od pravé víry a jeho následovníky označovali jako mu’tazility, tedy odpadlíky.
V Koránu můžeme najít místa, která lze chápat jako projev vůle Alláha, jiná místa lze ale vykládat jako projev svobodné vůle člověka. Mu’tazilité označovali místa Koránu, která lze chápat jako projev vůle Alláha, za alegorická a dospěli k učení o svobodné vůli člověka. (Viz. Georg Friedrich Kolb, Kulturgeschichte der Menschheit, třetí část, strana 151). Učení mu’tazilitů, které proniklo k Lidu Izraele, více odpovídalo duchu Písma Svatého, než učení al Ašariho, které ovlivnilo Anana a ananity. Proto následující generace myšlenky školy al Ašariho opustili a přijaly princip svobodné vůle člověka (Viz. kniha
עץ חיים Árona ben Elijahu Nikomédijského).