Naše víra (ve formě v jaké nám byla předána) vychází ze třech (základních) zdrojů: 1) z Písma Svatého 2) z odvozování na základě analogie a logiky היקש a 3) z tradice.
Druhé dva zdroje vychází ze zdroje prvního, a doplňují ho.

Nyní výše uvedené vysvětlíme podrobněji.

Pět knih Mojžíšových obsahuje 613 zákonných ustanovení, tzv. přikázání; z nich je 365 přikázání pozitivních a 248 přikázání negativních.

Je zcela jasné, že takto omezený počet zákonných ustanovení nelze aplikovat na všechny trestní a občanské spory, které přináší každodenní život; nelze jím ani pokrýt všechny oblasti mezilidského soužití a nemůže ani zaručit absolutní spravedlnost.
Neboť jednotlivé kriminální činy se od sebe značně liší, mají rozdílný stupeň nebezpečnosti, ovlivňují je odlišné podmínky a okolnosti.

Sám zákonodárce nám říká:

Naskytne-li se ti nějaký mimořádný právní případ, rozsoudit, kdo je vinen vraždou, rozepří, ublížením na těle, tedy jakýkoli sporný případ ve tvých branách, vydáš se k místu, které si Věčný, tvůj Bůh, vyvolí. Přijdeš k lévijským kněžím a k soudci, který tam bude v těch dnech, dotážeš se a oni ti oznámí právní nález. (5M 17:8-9)

Toto ustanovení není určeno odsouzenému, ale soudci, který si není jistý správností svého rozsudku, vycházejícího z vlastní analýzy a vyhodnocení předložených důkazů.

Pokud se soudce do této situace dostane, nevyřkne rozsudek, ale předloží veškeré podklady a důkazy k posouzení vyšší soudní instanci na místo které si Věčný, tvůj Bůh, vyvolí; tj. jakémusi ústřednímu soudu pro občanské a trestní právo.

K důkladnému posouzení důkazů a vyřčení rozsudku na základě analýzy důkazů nás vyzívá sám Mojžíš. 

Nutnost analogie (jak jsme se již zmínili) vychází i ze skutečnosti, že některá slova Zákona nelze vykládat pouze jedním způsobem.
Jako příklad můžeme uvést hebrejské slovo אח, které se vztahuje na všechny příbuzné, tj. na bratry, bratrance i vzdálenější příbuzné náležící ke stejnému rodu či kmeni.
Mojžíš nás učí, že pokud spolu bydlí bratři a jeden z nich zemře, a nezanechá po sobě syna, nesmí se vdova vdát za cizího muže; musí k ní vejít bratr zesnulého a vzít si jí za ženu.

Když budou bydlet bratři spolu a jeden z nich zemře bez syna, nevdá se žena zemřelého jinam, za cizího muže. Vejde k ní její švagr a vezme si ji za ženu právem švagrovství. Prvorozený syn, kterého porodí, ponese jméno jeho zemřelého bratra, aby jeho jméno nebylo z Izraele vymazáno. (5M 25:5-6)

Na základě srovnání a analýzy veršů - Kdyby někdo pojal ženu svého bratra, znamená to znečištění. Odkryl nahotu svého bratra, zůstanou bezdětní (3M 20:21) a  - ... aby jeho jméno nebylo z Izraele vymazáno * - karaimové došli k závěru, že toho ustanovení mělo spojitost s (kmenovým) vlastnictvím půdy, a mělo zabránit tomu, aby kmenová půda přecházela z jednoho kmene na jiný; ustanovení mělo zajistit, aby se vdova vdala do rodu svého zesnulého muže; bez tohoto ustanovení by se mohla vdát za muže z jiného kmene, což by způsobilo, že by i půda přešla do držení jiného kmene.

* Bóaz řekl: V den, kdy koupíš od Noemi pole, kupuješ je i od moábské Rút, ženy po zemřelém, se závazkem zachovat jméno zemřelého v jeho dědictví.
Koupí jsem získal za manželku i moábskou Rút, ženu Machlónovu, abych zachoval jméno zemřelého v jeho dědictví. Tak nebude vyhlazeno jméno zemřelého z kruhu jeho bratří ani z brány jeho rodiště. Jste toho dnes svědky. (Rút 4:5-10)

Analogické vývody a srovnání musí vycházet z Písma Svatého.

Také každá tradice musí vycházet z Písma Svatého, a navíc, pokud není tradice všeobecně přijata Lidem Izraele, nepovažuje se za zákonnou, a tedy závaznou.
Samotný Mojžíš respektoval tradice a obřady neodporující duchu Zákona, chápal jejich důležitost, ponechal jim jejich původní právní sílu a nenahradil je novými ustanoveními Zákona.
Kodifikováno bylo pouze plnění některých náboženských obřadů; jednalo se o obřady zavedené patriarchy a vykonávané do dnešní doby vším Izraelem.

Jedná se například o povinnost pohřbít zesnulého, povinnost vzdát zesnulému pocty; povinnost držet smutek za zesnulé příbuzné podle stupně jejich příbuznosti, povinnost vykonat svatební obřad a některé další obřady.
To vše se stalo naší závaznou tradicí. *

* Naše tradice se staly předmětem kritiky historiků, kteří ne zcela dobře pochopili jejich význam.
Jedním z nich je Heinrich Grätz, který ve svém druhém díle Dějin židů na straně 283 píše: Tato kodifikace ve skutečnosti vycházela z rabanismu a Talmudu. Neboť odkud by karaimové , objevivší se poměrně nedávno (sic. Že by z ostrova Tahiti?) mohli vědět, zda to či ono bylo Lidem Izraele praktikováno od nepaměti?! Mohli se to dozvědět pouze z Talmudu - živé paměti tradice.
Samotný výraz Naše tradice a význam naší tradice je jasným popřením tohoto tvrzení, a proto ho ani nemá cenu vyvracet.

Na základě těchto třech zdrojů bylo sepsáno deset principů naší víry:

1) Vše viditelné i neviditelné bylo stvořeno Jediným Slovem Věčného.

2) Věčný nemá počátku ani konce.

3) Věčný je Jediný.

4) Mojžíš, Věčného vyvolený služebník, byl poctěn zjevením a hlásal vyvolenému lidu vůli Věčného. 

5) Mojžíš obdržel na hoře Sinaj od Věčného desatero přikázání na dvou kamenných deskách; a na příkaz Věčného sepsal pět knih Zákona.

6) Věčný poctil zjevením i další proroky.

7) Povinností věřícího je studovat Zákon a proroctví, a odborně se vzdělávat a rozvíjet. 

8) Povinností věřícího je očekávat vzkříšení mrtvých v den velkého Božího soudu.

9) Povinností věřícího je věřit, že Věčný a Spravedlivý Soudce odměňuje nebo trestá každého podle jeho zásluh.

10) Bude nastoleno království nebeské a objeví se mesiáš.

http://www.karaimskykatechizmus.estranky.cz/clanky/24.-o-clancich-viry.html