Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nissim ben Noach

ניסים בן נח

Nissim ben Noach, známý také jako רב אחא rav Acha, byl jedním ze třech spolupracovníků Saula, následníka Anana ben David ha-Nasi. 1)

1) Viz. Pinsker str. 34

Nissim ben Noach (jak sám píše) přišel o otce a matku v raném dětství; po jejich smrti ho se slzami v očích vychovávala babička.
V jinošském věku, hnán touhou po vzdělání a poznání, začal cestovat po mnoha zemích, učit se cizím jazykům a navštěvovat vzdělávací zařízení; již dostatečně vzdělán, se přesunul do Jeruzaléma, tehdejšího centra karaismu. 
Ve Svatém městě se objevil v první polovině devátého století, tedy ani ne jedno století od Anana ben David ha-nasi.
Byla to doba neklidu a doba vzniku mnohých odštěpeneckých hnutí.

Ve Svatém městě se dostal k mnoha aramejsky a arabsky psaným komentářům k Bibli, ve kterých ale odhalil nepřesnosti a vzájemně si odporující informace.
Nissim ben Noach pokračoval v dlouhém a usilovném studiu, do doby než nenabyl jistotu, že dokonce ani on sám neplní zcela přesně všechny předpisy Zákona Božího obsažené v Pěti knihách Mojžíšových.
Samozřejmě pro něj nebylo těžké si odvodit, že to je způsobeno odchýlením se od svatých slov; část viny připisoval i Ananovi ben David ha-nasi.

Aby zabránil nežádoucím odchýlením se od Zákona, začal propagovat a prosazovat doslovný výklad textu Pěti knih Mojžíšových; hlásal, že je nutné dodržovat Zákon doslovně, tj. neobcházet slova Zákona různými lstivými, podvodnými a úskočnými způsoby.

Nissim ben Noach se tak stal naším prvním učencem hlásajícím čistý mosaismus.

Je známo, že se Anan ben David ha-nasi v některých detailech odchýlil od doslovného smyslu Zákona a že připouštěl některá porušení Zákona v době neexistence Chrámu.
Například žena v době svého krvácení nepodléhala žádným omezením, rozkládající se mrtvola či mršina nebyly považovány za (rituálně) znesvěcující - zřejmě se jednalo o jakousi Ananovu úlitbu Talmudu.

Nissim ben Noach ale v Zákoně Mojžíšově našel, že: Když má žena výtok, totiž svůj pravidelný krvavý výtok, bude v období svého krvácení nečistá sedm dní. Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera. (3M 15:19)

Na jiném místě Zákona našel následující text: Toto je řád: Když někdo zemře ve stanu, každý, kdo do toho stanu vstoupí, a každý, kdo v tom stanu je, bude nečistý po sedm dní. Také každá otevřená nádoba, pokud na ní není přivázána poklice, bude nečistá. (4M 19:14-15)

A když viděl, že se jeho souvěrci (stejně jako on v minulosti) drží Ananova výkladu, a odchylují se od doslovného smyslu slov Zákona, stal se jejich nekompromisním kritikem a podnikl opatření, která měla nedodržování doslovného smyslu Zákona vykořenit.

Tímto způsobem ještě více potlačil vliv Talmudu a odřízl tak i poslední nitky, které s ním Ananity pojily; celou svou duší i tělem přilnul k psanému Zákonu.
Nejednalo se sice o žádnou nově vykonstruovanou ideologii, přesto současníci Nissima ben Noach, přilnuvší k Ananovu učení, jeho myšlenky nepřijali; navíc si vytvořil velké množství nepřátel mezi svými souvěrci, o talmudistech nemluvě. 2)

2) Dokonce i v současné době se můžeme setkat u vyznavačů talmudizmu s podobně nepřátelským postojem vůči Nissimovi ben Noach. Kriticky se vůči Nissimovi ben Noach staví například (rabanitsko)židovský historik Grätz, který na dané téma píše: jedna z karaimských autorit Nissim ben Noach a v rámci karaismu nově vzniklé sekty, jsou názorným příkladem žalostného stavu karaismu atd. Na stejné straně Grätz píše: Nissim ben Noach psal své díla hebrejsky, neboť považoval za ostudné a nevhodné používat arabštinu či aramejštinu pro výklad Písma Svatého. Jeho dílo (známé pod dvěma názvy ביתן המשכילים nebo פלס ביאור המוות ) je stejně prázdné, bezduché, nejasné a vágní, jako téměř většina ostatních karaimských děl. Autor je svázán řetězy doslovného výkladu, což mu stejně jako zakladateli karaismu a jeho následovníkům, brání dosáhnout jasných a velikých myšlenek. Nissim ben Noach radí ne moc poutavým způsobem svým čtenářům, aby jako první prohloubili své znalosti Písma Svatého, následně aby si osvojili gramatiku a masoretský systém punktace, pak aby teprve studovali Mišnu a Talmud současně s k nim se vztahující literaturou, poté pak filozofická díla a teprve nakonec jeho knihy atd. (Viz. Dějiny Židů, svazek II, str. 222 až 224)

Po přečtení si podobných ostrých vyjádření si chtě nechtě musíme položit otázku: Chtěl Grätz psát dějepisnou knihu nebo kritiku?! Můj názor je takový, že pokud chtěl psát odbornou knihu o historii, měl jako historik popsat události, které dané dílo vyvolalo nebo události, které dané dílo provázely. Pokud chtěl ale psát kritiku a popsat pozitiva a negativa děl toho či onoho autora, neměl své dílo označovat za dílo dějepisné. Pokud se rozhodl pro historii, měl psát o historii, pokud se rozhodl pro kritiku, měl psát kritiku; ne vydávat svou neotesanou kritiku (bez jakéhokoliv popisu vlivu díla na běh historických událostí) za historii. Je až neuvěřitelné, jak se může stát jednostranný člověk nespravedlivým a zaslepeným. Chudáci naši autoři! Žádný z celé řady našich učenců si ze strany pana Grätze nezasloužil vlídného slova či povzbudivého komentáře! Tyto skutečnosti mě již před dlouhou dobou dovedly k závěru, že pan Grätz chtěl spolu se sepsáním dějin židů dokázat odborné veřejnosti nadřazenost Talmudu Písmu Svatému a neoddělitelnost Zákona a Talmudu, tedy to, že doslovné znění Zákona Božího je bez Talmudu nepoužitelné. Jako důkaz předkládá srovnání karaismu a talmudismu. Ve svém srovnání vidí na jedné straně všeobecný a absolutní úpadek myšlení, neobratnost, těžkopádnost a na straně druhé vysokou úroveň myšlení, genialitu, moudrost a vznešenost. Otázkou ale je, zda se skutečnost shoduje s představami pana Grätze?! Tón, jakým pan Grätz píše o našich učencích, jasně dokazuje, že jeho pero nebylo vedeno touhou napsat holou pravdu, ale nenávistí vůči opozičnímu duchovnímu proudu.
Ó Bože, my snad nikdy nebudeme oproštěni od podobných nespravedlivých útoků, které nás pronásledují více jak deset století, za to, že jsme odmítli myslet tak jak myslí oni (talmudisté), a věřit tomu, čemu oni (talmudisté) věří.

Aby seznámil veřejnost se svými myšlenkami a ve snaze zakotvit lid v psaném Zákonu, sepsal Nissim ben Noach v hebrejském jazyce komentář k Desateru, ke každému přikázání Desatera přiřadil ustanovení Zákona, která se k němu vztahují; tímto způsobem utřídil všechna ustanovení Zákona Mojžíšova.

A takto začíná:

Věčný, Živý Bůh, se obrátil na Mojžíše, ke spravedlivým a prorokům, rozmlouval k nim, aniž by je ohrozil, promlouval k nim klidnou a milou řečí, konejšivým hlasem.
Když se Jeho Svatá Vůle rozhodla předat Desatero, snesl se Věčný na horu Sinajskou v doprovodu andělů, hromů, blesků, hlasitého troubení, budících starch.
Připomíná krále, který oděn do prostého šatu usedl ve středu své družiny, vůči jejímž členům je přístupný a vstřícný, chová se před nimi klidně nebo krále, který usedl uprostřed své rodiny, ke které se chová jako milující otec.
Je pak v těžké v Něm vidět mocného krále a přísného soudce.
To se děje, když předstupuje před své poddané a když přijímá cizí vyslance.
V té chvíli je plná Své vznešenosti, obklopen svou velkolepou družinou a ozbrojenou stráží; vzbuzuje úctu a strach, není radno Ho neuposlechnout čí vzbudit Jeho hněv.

Tímto triumfálním a velkolepým způsobem, vzbuzujíce úctu a strach, sestoupil Věčný na horu Sinaj, když Izrael uviděl Slávu a Moc Boží chvěl se strachy, proto požádal Mojžíše, aby mluvil s Bohem jménem lidu a podřídil se Jeho příkazům, aby přislíbil poslušnost a plnil Jeho vůli.
Je snad něco důležitějšího a posvátnějšího než bázeň a úcta vůči Věčnému, našemu Bohu?! 
Je snad pro duši něco líbeznějšího než láska k Bohu?!
Láska k Bohu je nejzákladnější potřebou naší duše, proto je v prvním přikázání psáno: Já jsem
יהוה, tvůj Bůh!

Co může být horší, než touha po všem co nám nepatří, touha po tom, co patří našemu bližnímu.
Proto se v posledním přikázání říká: Nebudeš dychtit atd.
Možná si řeknete, vražda, cizoložství či krádež, jsou mnohem horší než touha po tom, co nám nepatří?!
Já vám ale říkám, že vražda, cizoložství a krádež jsou pouze přímým důsledkem touhy po něčem či někom co či kdo nám nepatří!

Z Desatera přikázaní vychází všechny zákony a předpisy.

Ten kdo poznal svého Stvořitele a ten kdo miluje Věčného, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší, ten poznal nevyšší a absolutní pravdu.
To vše ho vede ke službě dobru, mravnosti, početnosti, a k lásce k bližnímu.
Takový člověk uvažuje následujícím způsobem: pokud jsem sytý a mám hojnost Boží laskavosti, a můj bližní hladoví a žije v nedostatku, je mou povinností ho nasytit a pomoci mu.
Vracení а splácení dluhů je Bohulibé; zatímco lež se Bohu protiví a vzdaluje člověka od dobrých skutků.

Počátek všeho hříšného jednání musíme hledat v obelstění ženy hadem!
Není nic krásnějšího než pravda, a není nic odpornějšího než lež!

Pro budoucí generace měla velký význam tato jeho slova:

Každý kdo plní Zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení podle svého vlastního uvážení, nebo podle obecně přijatých zvyklostí, nebo na popud svého otce, učitele či staršího, a neodpovídá to doslovnému smyslu Zákona, hřeší a stává se vinným.
V těchto případech bychom neměli napodobovat své otce ani jednat podle vlastního uvážení, a to ani v případě, že se nám zdá být jednání otců či naše vlastní jednání správné a dobré; vždy je nutné plnit Zákon v jeho doslovném slova smyslu!

Sám náš Zákonodárce Mojžíš napsal:

Nebudete jednat, jak tu jednáme dnes - každý tak, jak sám pokládá za správné. (5M 12:8)

Bázeň Boží je počátkem moudrosti a velikost moudrosti je v bázni Boží. 3)

3) Viz. Pinsker - přílohy - str. 9

Bez ohledu na zhoršující se vztahy se svými souvěrci, nehledě na nenávist talmudistů, šel náš učenec pevnými kroky vpřed, a plel plevel z polí vysetých Ananem ben David ha-nasi.

Jím ustanovený (výše uvedený) princip neodchýlení se od litery Zákona, byl nakonec našimi předky přijat; a tímto přijetím byl zbořen poslední most ke starým pořádkům.

Popularizaci a rozšíření myšlenek Nissima ben Noach dopomohla i jeho hluboká znalost arabštiny, aramejštiny a řečtiny.

Ctihodný Nissim ben Noach se narodil v Bagdádu a vzdělání získal v Jeruzalémě, později se usadil v Tiberiadě, kde nakonec i zemřel.
Jeho současníkem byl Moše (Mešwi) ha-Bálbakí známý též jako Moše al Akbarí.