Nissim ben Noach
ניסים בן נח
Nissim ben Noach, známý také jako רב אחא rav Acha, byl jedním ze třech spolupracovníků Saula, následníka Anana ben David ha-Nasi. 1)
1) Viz. Pinsker str. 34
Nissim ben Noach (jak sám píše) přišel o otce a matku v raném dětství; po jejich smrti ho se slzami v očích vychovávala babička.
V jinošském věku, hnán touhou po vzdělání a poznání, začal cestovat po mnoha zemích, učit se cizím jazykům a navštěvovat vzdělávací zařízení; již dostatečně vzdělán, se přesunul do Jeruzaléma, tehdejšího centra karaismu.
Ve Svatém městě se objevil v první polovině devátého století, tedy ani ne jedno století od Anana ben David ha-nasi.
Byla to doba neklidu a doba vzniku mnohých odštěpeneckých hnutí.
Ve Svatém městě se dostal k mnoha aramejsky a arabsky psaným komentářům k Bibli, ve kterých ale odhalil nepřesnosti a vzájemně si odporující informace.
Nissim ben Noach pokračoval v dlouhém a usilovném studiu, do doby než nenabyl jistotu, že dokonce ani on sám neplní zcela přesně všechny předpisy Zákona Božího obsažené v Pěti knihách Mojžíšových.
Samozřejmě pro něj nebylo těžké si odvodit, že to je způsobeno odchýlením se od svatých slov; část viny připisoval i Ananovi ben David ha-nasi.
Aby zabránil nežádoucím odchýlením se od Zákona, začal propagovat a prosazovat doslovný výklad textu Pěti knih Mojžíšových; hlásal, že je nutné dodržovat Zákon doslovně, tj. neobcházet slova Zákona různými lstivými, podvodnými a úskočnými způsoby.
Nissim ben Noach se tak stal naším prvním učencem hlásajícím čistý mosaismus.
Je známo, že se Anan ben David ha-nasi v některých detailech odchýlil od doslovného smyslu Zákona a že připouštěl některá porušení Zákona v době neexistence Chrámu.
Například žena v době svého krvácení nepodléhala žádným omezením, rozkládající se mrtvola či mršina nebyly považovány za (rituálně) znesvěcující - zřejmě se jednalo o jakousi Ananovu úlitbu Talmudu.
Nissim ben Noach ale v Zákoně Mojžíšově našel, že: Když má žena výtok, totiž svůj pravidelný krvavý výtok, bude v období svého krvácení nečistá sedm dní. Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera. (3M 15:19)
Na jiném místě Zákona našel následující text: Toto je řád: Když někdo zemře ve stanu, každý, kdo do toho stanu vstoupí, a každý, kdo v tom stanu je, bude nečistý po sedm dní. Také každá otevřená nádoba, pokud na ní není přivázána poklice, bude nečistá. (4M 19:14-15)
A když viděl, že se jeho souvěrci (stejně jako on v minulosti) drží Ananova výkladu, a odchylují se od doslovného smyslu slov Zákona, stal se jejich nekompromisním kritikem a podnikl opatření, která měla nedodržování doslovného smyslu Zákona vykořenit.
Tímto způsobem ještě více potlačil vliv Talmudu a odřízl tak i poslední nitky, které s ním Ananity pojily; celou svou duší i tělem přilnul k psanému Zákonu.
Nejednalo se sice o žádnou nově vykonstruovanou ideologii, přesto současníci Nissima ben Noach, přilnuvší k Ananovu učení, jeho myšlenky nepřijali; navíc si vytvořil velké množství nepřátel mezi svými souvěrci, o talmudistech nemluvě. 2)
2) Dokonce i v současné době se můžeme setkat u vyznavačů talmudizmu s podobně nepřátelským postojem vůči Nissimovi ben Noach. Kriticky se vůči Nissimovi ben Noach staví například (rabanitsko)židovský historik Grätz, který na dané téma píše: jedna z karaimských autorit Nissim ben Noach a v rámci karaismu nově vzniklé sekty, jsou názorným příkladem žalostného stavu karaismu atd. Na stejné straně Grätz píše: Nissim ben Noach psal své díla hebrejsky, neboť považoval za ostudné a nevhodné používat arabštinu či aramejštinu pro výklad Písma Svatého. Jeho dílo (známé pod dvěma názvy ביתן המשכילים nebo פלס ביאור המוות ) je stejně prázdné, bezduché, nejasné a vágní, jako téměř většina ostatních karaimských děl. Autor je svázán řetězy doslovného výkladu, což mu stejně jako zakladateli karaismu a jeho následovníkům, brání dosáhnout jasných a velikých myšlenek. Nissim ben Noach radí ne moc poutavým způsobem svým čtenářům, aby jako první prohloubili své znalosti Písma Svatého, následně aby si osvojili gramatiku a masoretský systém punktace, pak aby teprve studovali Mišnu a Talmud současně s k nim se vztahující literaturou, poté pak filozofická díla a teprve nakonec jeho knihy atd. (Viz. Dějiny Židů, svazek II, str. 222 až 224)
Po přečtení si podobných ostrých vyjádření si chtě nechtě musíme položit otázku: Chtěl Grätz psát dějepisnou knihu nebo kritiku?! Můj názor je takový, že pokud chtěl psát odbornou knihu o historii, měl jako historik popsat události, které dané dílo vyvolalo nebo události, které dané dílo provázely. Pokud chtěl ale psát kritiku a popsat pozitiva a negativa děl toho či onoho autora, neměl své dílo označovat za dílo dějepisné. Pokud se rozhodl pro historii, měl psát o historii, pokud se rozhodl pro kritiku, měl psát kritiku; ne vydávat svou neotesanou kritiku (bez jakéhokoliv popisu vlivu díla na běh historických událostí) za historii. Je až neuvěřitelné, jak se může stát jednostranný člověk nespravedlivým a zaslepeným. Chudáci naši autoři! Žádný z celé řady našich učenců si ze strany pana Grätze nezasloužil vlídného slova či povzbudivého komentáře! Tyto skutečnosti mě již před dlouhou dobou dovedly k závěru, že pan Grätz chtěl spolu se sepsáním dějin židů dokázat odborné veřejnosti nadřazenost Talmudu Písmu Svatému a neoddělitelnost Zákona a Talmudu, tedy to, že doslovné znění Zákona Božího je bez Talmudu nepoužitelné. Jako důkaz předkládá srovnání karaismu a talmudismu. Ve svém srovnání vidí na jedné straně všeobecný a absolutní úpadek myšlení, neobratnost, těžkopádnost a na straně druhé vysokou úroveň myšlení, genialitu, moudrost a vznešenost. Otázkou ale je, zda se skutečnost shoduje s představami pana Grätze?! Tón, jakým pan Grätz píše o našich učencích, jasně dokazuje, že jeho pero nebylo vedeno touhou napsat holou pravdu, ale nenávistí vůči opozičnímu duchovnímu proudu.
Ó Bože, my snad nikdy nebudeme oproštěni od podobných nespravedlivých útoků, které nás pronásledují více jak deset století, za to, že jsme odmítli myslet tak jak myslí oni (talmudisté), a věřit tomu, čemu oni (talmudisté) věří.
Aby seznámil veřejnost se svými myšlenkami a ve snaze zakotvit lid v psaném Zákonu, sepsal Nissim ben Noach v hebrejském jazyce komentář k Desateru, ke každému přikázání Desatera přiřadil ustanovení Zákona, která se k němu vztahují; tímto způsobem utřídil všechna ustanovení Zákona Mojžíšova.
A takto začíná:
Věčný, Živý Bůh, se obrátil na Mojžíše, ke spravedlivým a prorokům, rozmlouval k nim, aniž by je ohrozil, promlouval k nim klidnou a milou řečí, konejšivým hlasem.
Když se Jeho Svatá Vůle rozhodla předat Desatero, snesl se Věčný na horu Sinajskou v doprovodu andělů, hromů, blesků, hlasitého troubení, budících starch.
Připomíná krále, který oděn do prostého šatu usedl ve středu své družiny, vůči jejímž členům je přístupný a vstřícný, chová se před nimi klidně nebo krále, který usedl uprostřed své rodiny, ke které se chová jako milující otec.
Je pak v těžké v Něm vidět mocného krále a přísného soudce.
To se děje, když předstupuje před své poddané a když přijímá cizí vyslance.
V té chvíli je plná Své vznešenosti, obklopen svou velkolepou družinou a ozbrojenou stráží; vzbuzuje úctu a strach, není radno Ho neuposlechnout čí vzbudit Jeho hněv.
Tímto triumfálním a velkolepým způsobem, vzbuzujíce úctu a strach, sestoupil Věčný na horu Sinaj, když Izrael uviděl Slávu a Moc Boží chvěl se strachy, proto požádal Mojžíše, aby mluvil s Bohem jménem lidu a podřídil se Jeho příkazům, aby přislíbil poslušnost a plnil Jeho vůli.
Je snad něco důležitějšího a posvátnějšího než bázeň a úcta vůči Věčnému, našemu Bohu?!
Je snad pro duši něco líbeznějšího než láska k Bohu?!
Láska k Bohu je nejzákladnější potřebou naší duše, proto je v prvním přikázání psáno: Já jsem יהוה, tvůj Bůh!
Co může být horší, než touha po všem co nám nepatří, touha po tom, co patří našemu bližnímu.
Proto se v posledním přikázání říká: Nebudeš dychtit atd.
Možná si řeknete, vražda, cizoložství či krádež, jsou mnohem horší než touha po tom, co nám nepatří?!
Já vám ale říkám, že vražda, cizoložství a krádež jsou pouze přímým důsledkem touhy po něčem či někom co či kdo nám nepatří!
Z Desatera přikázaní vychází všechny zákony a předpisy.
Ten kdo poznal svého Stvořitele a ten kdo miluje Věčného, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší, ten poznal nevyšší a absolutní pravdu.
To vše ho vede ke službě dobru, mravnosti, početnosti, a k lásce k bližnímu.
Takový člověk uvažuje následujícím způsobem: pokud jsem sytý a mám hojnost Boží laskavosti, a můj bližní hladoví a žije v nedostatku, je mou povinností ho nasytit a pomoci mu.
Vracení а splácení dluhů je Bohulibé; zatímco lež se Bohu protiví a vzdaluje člověka od dobrých skutků.
Počátek všeho hříšného jednání musíme hledat v obelstění ženy hadem!
Není nic krásnějšího než pravda, a není nic odpornějšího než lež!
Pro budoucí generace měla velký význam tato jeho slova:
Každý kdo plní Zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení podle svého vlastního uvážení, nebo podle obecně přijatých zvyklostí, nebo na popud svého otce, učitele či staršího, a neodpovídá to doslovnému smyslu Zákona, hřeší a stává se vinným.
V těchto případech bychom neměli napodobovat své otce ani jednat podle vlastního uvážení, a to ani v případě, že se nám zdá být jednání otců či naše vlastní jednání správné a dobré; vždy je nutné plnit Zákon v jeho doslovném slova smyslu!
Sám náš Zákonodárce Mojžíš napsal:
Nebudete jednat, jak tu jednáme dnes - každý tak, jak sám pokládá za správné. (5M 12:8)
Bázeň Boží je počátkem moudrosti a velikost moudrosti je v bázni Boží. 3)
3) Viz. Pinsker - přílohy - str. 9
Bez ohledu na zhoršující se vztahy se svými souvěrci, nehledě na nenávist talmudistů, šel náš učenec pevnými kroky vpřed, a plel plevel z polí vysetých Ananem ben David ha-nasi.
Jím ustanovený (výše uvedený) princip neodchýlení se od litery Zákona, byl nakonec našimi předky přijat; a tímto přijetím byl zbořen poslední most ke starým pořádkům.
Popularizaci a rozšíření myšlenek Nissima ben Noach dopomohla i jeho hluboká znalost arabštiny, aramejštiny a řečtiny.
Ctihodný Nissim ben Noach se narodil v Bagdádu a vzdělání získal v Jeruzalémě, později se usadil v Tiberiadě, kde nakonec i zemřel.
Jeho současníkem byl Moše (Mešwi) ha-Bálbakí známý též jako Moše al Akbarí.