Jdi na obsah Jdi na menu
 


Anan ha-nasi 751 - 840 I

ענן בן דוד הנשיא

Reformátor Anan ha-Nasi ben David (*) se narodil v Bagdádu; žil v době vlády chalífy Abu Džafara al Mansura (**).

(*) Mezi texty talmudistických historiků a texty arabských spisovatelů, které se týkají Anana, existuje mnoho rozporů. Například Grätz se snaží čtenáři podsunout, že Anan odpadl od Talmudu z nízkých pohnutek; popisuje Anana jako sobeckého, umíněného a tvrdohlavého člověka, bez pevného filozofického názoru a všeobecného rozhledu. Naopak arabští spisovatelé (na rozdíl od Grätze většinou současníci Anana) ho vykreslují ve zcela jiných barvách a spojují ho s pozitivními vlastnostmi. Podle jejich slov byl Anan bohabojný člověk prodchnutý zbožností, který se ani na okamžik nevzdálil od pravdy.
Anan nebyl pouze protivníkem talmudistů, ale i těch karaimů, kteří neměli strach z Boha, a nedodržovali přikázání a konali zlé skutky. Pinsker ve svém díle
לקוטי קדמוניות na straně 8 předkládá názor arabského spisovatele Masuda: Ananité, stoupenci exilarchy Anana (hlavy Izraelitů ve vyhnanství), který přišel z Východu v době vlády abu Džafara al Mansura, a přines s sebou kopii Páté knihy Mojžíšovy. Pokud viděl, že talmudisté nebo karaimové jednají v rozporu s přikázáními a porušují předpisy Zákona, vystoupil proti nim; talmudisty usvědčoval z následování falešného učení, a karaimy z porušování předpisů. Anan byl vážený a ctěný nejenom pro svůj původ (byl potomkem krále Davida), ale i pro svou učenost, znalost Zákona a zbožný způsob života.

O Ananovi se říká, že kdyby se narodil v době existence Chrámu, byl by zcela jistě prorokem.

Na straně 6 se píše: Rabi Jefet ben Seíd (karaimský spisovatel) žijící v první polovině dvanáctého století napsal, že tradice Bene Mikra - karaimů vychází ze Šamaje.
Na straně 9 se píše: Abu al Fath Muhamad al Šahrastání o Ananovi: Ananité vychází z učení slavného exilarchy Anana ben Davida a jeho souvěrců. Od ostatních židů se liší řádným dodržováním svátků a sobotního dne. Nekonzumují maso těch druhů zvířat, která byla obětována v Chrámu; tj. jí maso ryb, ptáků, divokých koz a vysoké zvěře.

(**) Nezaměňovat s Abu Amirem al Mansurem, který žil na přelomu desátého a jedenáctého století ve Španělsku, a který vládl Córdobskému chalífátu po dobu nezletilosti chalífy Hišáma II.

Zde je soupis Ananových předků na trůnu: - David - Chasdaj - Bustanaj -  Haninaj - Kafnaj - Abba - Ukban - Nehemia - Natan - Anan - Šafat - Jochanan - Akkub - Chizkija - Šemaja - Ovadja - Ješaja - Chasadja - Berachja - Chananja - Mešulam - Zerubábel - Pedája - Šealtiel -  král Jehojachín - král Jehojakím - král Jošijahu - král Amon - král Menaše - král Chizkija - král Achaz - král Jotam - král Uzija - král Amacija - král Jehoaš - král Achazja - král Jehorám - král Jehošáfát - král Ásá - král Abija - král Rechaveám - král Šalamoun - král David.

Potomci Anana jsou do dnešní doby součástí egyptské karaimské komunity, a žijí i v obci Hit západně od Bagdádu; přestože jich je jen malý počet, uvědomují si svůj vznešený původ a pečlivě vedou svůj rodokmen.
Z generace na generaci si předávají prastarý pergamen s rodokmenem, do kterého připisují jméno každého novorozence; zápis je ztvrzen podpisy členů komunity, vrchního chazana a pečetí synagogy.

V mládí Anan věnoval komplexnímu studiu Písma Svatého a spisů Talmudu.
V dospělosti pak vyučoval Zákon Boží a psal teologická díla. 

V Talmudistickém prostředí se stal známý jako pedagog, spisovatel-teolog, zbožný a bezúhonný člověk.
Tuto pověst si ale dlouho neudržel, neboť poté co začal veřejně odmítat božský původ Talmudu, a hlásat, že stejně jako je Jeden Bůh, je jeden i Zákon darovaný Bohem Mojžíšovi na hoře Sinaj a sepsaný Mojžíšem do Pěti knih, a že žádný ústní zákon nikdy nebyl a není, vytvořili přívrženci Talmudu frakci silně nepřátelskou vůči Ananovi.

Dlouhou dobu trvající skryté nepřátelství mezi oběma stranami (*) vyplulo na povrch v době volby exilarchy.

(*) Podle jednoho nejvýznamnějších talmudistických spisovatelů rabína Samuel Holdheima existovalo učení karaimů  dlouhou dobu před narozením Anana. Samuel Holdheim ve svém díle מאמר האישות, které vyšlo v Berlíně roku 1860 na straně 131 píše: termín karaimské učení před narozením Anana neexistoval, existovalo ale učení shodné s vírou karaimů, které naši spisovatelé - rabanité označovali jako učení saducejů. Proto není možné odmítat skutečnost, že spor karaimů a rabanitů ve věci ústního zákona probíhá již od časů druhého Chrámu, a to jako spor mezi saduceji a farizeji. A proto mají karaimové pravdu, když tvrdí, že jejich víra existovala dávno před Ananem, ten jí pouze vynesl na světlo Boží, sjednotil přívržence této víry, zreformoval jí, a definoval a systematizoval učení této víry.

Poté co přestal existovat Mojžíšem ustanovený úřad Velekněze z rodu Áronova, vládl judským vyhnancům exilarcha - Roš Galut, který musel být bezpodmínečně Nasi, tedy potomkem krále Davida. 

Úřad exilarchy vždy požíval vysoké vážnosti, úcty a respektu.

Pohledy celého Izraele se obracely k exilarchovi, neboť jim připomínal šťastné minulé doby, kdy jim vládli vlastní králové, a také doby budoucí, protože exilarchův potomek z rodu krále Davida se stane očekávaným mesiášem, spasitelem Izraele.
Hlubokou úctu vůči exilarchův chovali dokonce i chalífové, kteří jim kromě jiných výsad dali k dispozici svojí osobní stráž, což byl v té době projev nejvyššího respektu (*).

(*) V době Ananova praděda Bustanaje získal úřad exilarchy vysokou prestiž a královskou vznešenost. Chalífa udělil exilarchovi pečeť s vyobrazením mouchy, čímž se exilarcha stal nejenom duchovním představitelem, ale i představitelem politické jednoty Izraele.
O tomto exilarchovi se traduje legenda, která říká, že jeden fanatický chalífa rozezlený na představitele židů, kteří odmítli přijmout islám, nařídil vyvraždit celý rod exilarchy a zničit tak potomstvo domu krále Davida. Následující noc měl tento tyran sen, ve kterém viděl sám sebe procházet se po nádherné zahradě. Dále pak viděl, jak nařizuje, aby byly vykáceny všechny stromy, což se i stalo, zůstal pouze jeden malý stromek. Když se služebníci tohoto barbara chystali zničit i tento poslední stromek, objevil se náhle šedovlasý ctihodný stařec, který chalífovi vytrhl z rukou hůl; kterou pak chalífu udeřil do hlavy tak silně do hlavy, že mu z hlavy a nosu začala stékat krev. Stařec se přitom na chalífu přísně díval a hromovým hlasem mu řekl: Jak se ty darebáku opovažuješ ničit mojí zahradu, mnou vysázené stromy rostoucí po celá staletí! V tu chvíli padl na chalífu strach, padl ve snu před strašlivým starcem na tvář a prosil ho za odpuštění a o milost. Dal zároveň starci přísežný slib, že ze zbylého stromku nechá vysázet zahradu mnohem krásnější, než byla ta, co poručil vykácet. Po probuzení řekl o svém snu rádcům; ti mu vysvětlili, že se sen vztahuje k  vyvraždění potomstva krále Davida, a že stařec, kterého viděl ve snu je přízrak krále Davida. Malý stromek podle rádců představoval dítě, které se jako jediné z tohoto rodu zachránilo. Chalífa vydal nařízení, aby bylo toto dítě nalezeno. A skutečně, jedné mladé těhotné ženě se podařilo uprchnout a porodit chlapce, se kterým se ukrývala v domě jednoho zahradníka. Matka i chlapec byli předvedeni před chalífu, ten pak na základě toho co viděl ve snu a na počest zahradníka - zachránce nařídil pojmenovat chlapce Bustanaj (bostan/bustan - sad, zahrada). Chalífa nařídil, aby byl chlapec vychován na jeho náklady, a když dosáhl věku 13 let, byl chalífovi představen. Při audience usedla chlapci na čelo bodavá moucha, a přestože ho bodala do krve, chlapec se z úcty k chalífovi ani nepohnul. To nemohlo uniknout oku vládce muslimů; chalífa by spokojen nejenom s chováním svého chráněnce ale i s jeho moudrými odpověďmi, proto se rozhodl chlapce odměnit drahocennými dary a nařídil ho dosadit na trůn exilarchy. Jako připomínku hluboké úcty, kterou chlapec projevil vůči chalífovi, nechal chalífa pro mladého exilarchu vyrobit pečeť s vyobrazením mouchy.
 
  

Volba exilarchy byla doprovázena zvláštní a velkolepou slavností (*).
Ve velkém slavnostním sále byla připravena místa pro exilarchu a gaony, tedy předsedů synedrionů (nevyšších soudů) v Pumbeditě a Suře.
Slavnosti se účastnili i představitelé jednotlivých komunit.
Surský gaon pronášel k budoucímu knížeti projev, ve kterém ho upozorňoval na povinnosti spojené s tímto vysokým úřadem, a nabádal ho, aby se nevyvyšoval nad své bratry, a aby vždy dostál svým povinnostem.
Pak následoval obřad uvedení k přísaze, který spočíval v tom, že oba gaoni na nastávajícího exilarchu vložili své ruce a za zvuku polnic zvolali: Ať žije náš pán, tento kníže, kníže exilu!
Davy lidu, které se na obřad dostavily, odpověděly hlasitým jásotem.
Pak všichni přítomní doprovázeli, jako čestná družina, exilarchu ze synagogy do jeho sídla.

(*) Viz. Grätz, Dějiny židů od starověku do současnosti, díl 11, str. 126 a 184