Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sa'adja al Fajjúmí 892-942 I

Sa’adja ben Josef al Fajjúmí nebo také al Pitomí se narodil v Egyptě v roce 892 ve starobylém židovském městě Pitom.

Jeho mládí je zahaleno mrakem tajemství.
Víme pouze, že jeho učitelem byl jakýsi Abu Ketir a Jonan ben Zacharija.

Ve dvacátém třetím roce svého života se stal známým jako filozof, bohoslov, exegeta, gramatik a básník.
Ve všech těchto oborech se mu podařilo obohatit židovskou a arabskou literaturu.
Jeho sláva rostla ne den po dni, ale po hodinu po hodině.

Sa’adja zasvětil veškerou svou učenost a své schopnosti obnově zašlé slávy Talmudu.
Uvědomil si, jaké škody způsobili komunitě talmudistů následovníci Anana, a pochopil, že hlavní slabostí jeho souvěrců je neznalost Písma Svatého.

Aby Sa’adja tento nedostatek odstranil, přeložil celou Bibli do tehdy obecně užívané arabštiny.

Poté sepsal v arabském jazyce knihu Kitāb al-radd calā cAnān kritizující Anana ha-Nasi a jeho učení; v této knize například tvrdil, že Anan byl svévolník, který se nebál Boha, a který se ze zatvrzelosti i se svými přívrženci oddělil od židů talmudistů, a to i za cenu ztráty tradice.
Do svých třiceti let sepsal Sa’adja pouze jedno dílo, osud mu ale připravil velkolepou, ale obtížnou budoucnost.

V té době ovládaly talmudistický Izrael kromě exilarchátu i dvě akademie, které plnily roly Sanhedrinu; jedna akademie byla Suře a Pumbeditě.
Tyto instituce byly původně pouze vzdělávací; postupně se ale staly institucemi soudními a administrativními.

Surská akademie byla starší, proto měla větší prestiž než akademie  pumbeditské.
V námi popisované době byla ale surská akademie v takovém úpadku, že byla uzavřena; nedlouho poté ale byla znovu uvedena do provozu a Sa’adja byl jmenován jejím prezidentem.
Tuto skutečnost popisuje Grätz následujícím způsobem:

Právě v té době se Surská akademie dostala do žalostného stavu a nutně potřebovala učence; proto byl David ben Zakaj nucen jmenovat gaonem tkalce jménem Jom Tov Kahana ben Jákov, ten však za dva roky od jmenování zemřel (926-928).
Pumbedistký gaon Kohen Cedek si přál dodat své akademii prestiž, proto poradil exilarchovi Surskou akademii zrušit a přestěhovat její činitele do Pumbedity, a udělovat pouze jediný titul gaon, který by zahrnoval kromě přídomku Pumbeditský i přídomek Surský.
Tímto spojeným titulem byl jmenován syn jednoho pumbeditského gaona jménem Natan ben Jehuda; ten ale také záhy zemřel.
Jeho náhlá smrt byla považována za špatné znamení, a u osob, které stály za zrušením Surské akademie hnulo svědomí.
Exilarcha se znovu rozhodl tuto akademii otevřít, a bylo mu doporučeno jmenovat prezidentem akademie buď Sa’adju nebo Cemacha ben Davida, který sice ničím nevynikal, měl ale tu výhodu, že patřil ke starobylé aristokratické rodině
(Grätz, Dějiny židů od starověku do současnosti, díl II str. 224).

Navzdory mnohým dal David ben Zakaj přednost Sa’adjovi.
Sa’adja byl povolán z Egypta a byl oficiálně jmenován gaonem (928).
To že dosáhl tohoto významného postu ve věku třiceti let, bylo výjimkou z pravidla; neboť před ním na tento post nedosáhl nikdo mladší šedesáti let a nikdo kdo by neprošel všemi stupni služební hierarchie (*).

(*) Samo slovo gaon tvoří číslo 60

Od chvíle kdy Sa’adja nastoupil na tento post, začal růst jeho vliv.
Akademie začala znovu získávat svou slávu, a lid, u kterého akademie ztratila veškerou vážnost, k ní opět začal vzhlížet s úctou. 
Nový gaon se ze vší vážností vrhl na nápravu a podařilo se mu zastavit intelektuální stagnaci kolegia a soudců.
Podle Sa’adji byla tato intelektuální stagnace přímým důsledkem misijní činnosti Anana a jeho následovníků.

Sa’adja připisoval tento úpadek nemožnosti svobodně analyzovat Písmo Svaté, svobodnou analýzu předchozí gaoni ve stěnách akademie neumožňovali, což mělo za následek přesně opačný efekt, než očekávali, tj. došlo úpadku.
Pro budoucí blaho akademie (která měla spustit intelektuální rozvoj talmudistického světa) otevřel Sa’adja široce její dveře všem druhům studia.
Akademie přestala bránit kritickému myšlení, studiu gramatiky i psaní poezie.

Protože Sa’adja řídil akademii nestranně a spravedlivě, zbavil se všech neschopných starců a nahradil je mladým, schopným a vitálním kolektivem; ale i když dělal pro akademii co mohl, nestačilo to; neboť červotoč již nahlodal samotné srdce akademie.
Sa’adja záhy přišel o iluze a uvědomil si, že to co se zdálo být zlatem je pouhé pozlátko.

Nevyšší soudní instituce a chrám učenosti, všichni počínaje exilarchou a konče posledním strážcem, fungovali na principu korupce, vydírání a útlaku.
Gaon, kolegium a dokonce i samotný exilarcha byli zkorumpovaní.
Naložili na šíji nešťastných komunit těžké jho, dřeli je nemilosrdně do krve a jednali s nimi jak se stádem ovcí.

Exilarcha David ben Zakaj, který byl produktem své doby, nehorázně vykořisťoval svůj lid.

Jeho vlastní syn Juda mu v tomto bezohledném vykořisťování ochotně asistoval.

Přesto, že se to netýká tématu knihy, považuji za důležité zmínit případ perské komunity žijící ve městě Hamadán.

Hamadán nespadal pod jurisdikci exilarchy, ten se ale rozhodl podmanit si tuto perskou komunitu a uvalit na ní vysoké daně; komunita se ale odmítla podrobit jeho nátlaku; když Juda, výběrčí svého otce, navštívil Hamadán, odmítli ho představitelé komunity přijmout.

Juda se vrátil ke svému otci a řekl mu vše, co se v Hamadánu událo, své vyprávění náležitě přibarvil.
Exilarcha svého syna vyslechl a vzplál hněvem; perskou komunitu Hamadánu exkomunikoval; vybaven firmanem (dekretem) chalífy a s policejním a vojenským doprovodem vtrhl do Hamadánu.
Veškerý majetek členů komunity byl sepsán, daň uvalená exilarchou byla vybrána a navíc musela komunita zaplatit vysokou pokutu úředníkům chalífy.
Obyvatelé Hamadánu byli na mizině a stali se z nich chudáci.
Čestný a lidský Sa’adja nemohl tomuto bezpráví pouze přihlížet.

Sа’adju trápil osud jeho souvěrců; co ale mohl dělat jeden čestný člověk proti smečce korupčníků?

Nehorázné bezpráví ale nakonec dohnalo Sa’adju do přímého střetu se samotným exilarchou.

Podplacený exilarcha nespravedlivě rozsoudil soudní spor dědiců; rozsudek exilarchy ale mohl nabýt právní moci pouze tehdy, stvrdili-li ho svými podpisy oba gaoni.

Pumbeditský gaon bez jakýchkoli připomínek nespravedlivý rozsudek podepsal, Sa’adja ale rozsudek podepsat odmítl.

Exilarcha David však nebyl poddajné povahy a nehodlal od svého záměru ustoupit; vyslal za Sa’adjou svého syna Judu s příkazem donutit Sa’adju podepsat.

Protože Sa’adja nátlaku neustoupil a nepodepsal, popadl hanebný exilarchův vymahač hůl a chystal se udeřit ctihodného gaona; tomu ale na pomoc přispěchali zaměstnanci akademie, kteří Judu zneškodnili a vyhodili na ulici.

Naštvaný exilarcha odvolal Sa’adju z postu gaona a exkomunikoval ho.
Pokořený a ponížený Sa’adja opustil akademii a čtyři roky žil v ústraní v Bagdádu.

Účastníkem sporu se nakonec stala i bagdádská komunita; spor komunitu rozdělil na dva tábory.
Na straně Sa’adji byli všichni členové surské akademie, vzdělaní členové komunity a vesměs lidé s čestnými úmysly.
Na stranu Davida ben Zakaj se postavil gaon pumbeditské akademie, nevzdělaná část obyvatel a do jejich čela se postavil Sa’adjův nepřítel boháč Áron ibn Sargadu.
Na Sa’adjovo místo nastoupil tuctový Josef ben Jákov ben Satija.

Přívrženci Sa’adji shledali Davida ben Zakaj nezpůsobilým zastávat post exilarchy, a proto na trůn exilarchy jmenovali Davidova bratra Jóšijáše al Hasana (930).  

Na druhé straně boháč Áron ibn Sargadu nešetřil svým zlatem ve snaze porazit své nepřátele a znovu dosadit na trůn exilarchy svého chráněnce Davida. 

Jenom sestavení komise pro posouzení této kauzy vedené nejvyšším vezírem Ali ibn Isou stálo Árona ibn Sargadu více než deset tisíc dinárů; komise nakonec spor ani posuzovat nezačala.